Lev XIV.: Nový cyklus katechezí – II. vatikánský koncil
Bratři a sestry, dobré ráno a vítejte!
Po skončení Svatého roku, během kterého jsme se zamýšleli nad tajemstvími Ježíšova života, začínáme nový cyklus katechezí, který bude věnován II. vatikánskému koncilu a novému čtení jeho dokumentů. Je to vzácná příležitost znovu objevit krásu a význam této eklesiální události. Svatý Jan Pavel II. na konci Svatého roku 2000 prohlásil: „Cítím více než kdy jindy povinnost poukázat na koncil jako na velkou milost, kterou církev ve 20. století obdržela“ (Apoštolská exhortace Novo millennio ineunte, 57).
Spolu s výročím koncilu v Niceji jsme si v roce 2025 připomněli šedesát let od II. Vatikánského koncilu. Třebaže nás od této události nedělí příliš mnoho času, je stejně tak pravda, že generace biskupů, teologů a věřících, která II. vatikánský koncil zažila, už tu dnes není. Pociťujeme povolání přičinit se, aby jeho proroctví nebylo uhašeno a stále se hledaly cesty a způsoby, jak uskutečnit jeho intuice, a proto bude důležité znovu ho poznat zblízka, a to nikoli jaksi „z doslechu“ nebo na základě interpretací, které mu byly dány, ale prostřednictvím nového čtení jeho dokumentů a zamýšlením se nad jejich obsahem. Jde totiž o magisterium, které i dnes představuje polární hvězdu na cestě Církve. Jak učil Benedikt XVI., „postupem let dokumenty neztratily na aktuálnosti; jejich učení se jeví jako zvláště relevantní ve vztahu k nové situaci církve a současné globalizované společnosti“ (První poselství po mši s kardinály voliči, 20. dubna 2005).
Když papež sv. Jan XXIII. 11. října 1962 zahájil koncilní zasedání, hovořil o něm jako o úsvitu nového dne pro celou církev. Práce četných otců, kteří se sešli z církví všech kontinentů, skutečně připravila půdu pro novou etapu církevního života. Po bohaté biblické, teologické a liturgické reflexi, která provázelo celé dvacáté století, objevil II. vatikánský koncil tvář Boha jako Otce, který nás v Kristu volá, abychom byli jeho dětmi; pohlížel na církev ve světle Krista, světla národů, jako na tajemství společenství a svátost jednoty mezi Bohem a jeho lidem; zahájil důležitou liturgickou reformu, která do centra postavila tajemství spásy a aktivní a vědomou účast celého Božího lidu. Zároveň nám pomohl otevřít se světu a přijmout změny a výzvy moderní doby v dialogu a ve spoluodpovědnosti, jako církev, která touží otevřít náruč lidstvu, být ozvěnou nadějí a úzkostí národů a spolupracovat na budování spravedlivější a bratrštější společnosti.
Díky II. vatikánskému koncilu „se církev stává slovem; církev se stává poselstvím; církev se stává rozhovorem“ (sv. Pavel VI., encyklika Ecclesiam suam, 67) a zavazuje se hledat pravdu cestou ekumenismu, mezináboženského dialogu a dialogu s lidmi dobré vůle.
Tento duch, tento vnitřní postoj musí charakterizovat náš duchovní život a pastorační činnost Církve, protože musíme ještě plněji realizovat církevní reformu ve služebním smyslu a tváří v tvář dnešním výzvám jsme povoláni zůstat pozornými interprety znamení doby, radostnými zvěstovateli evangelia, odvážnými svědky spravedlnosti a míru. Mons. Albino Luciani, budoucí papež Jan Pavel I., jako biskup z Vittorio Veneto na začátku koncilu prorocky napsal: „Jako vždy je tu potřeba uskutečňovat ani ne tak organizace, metody nebo struktury, jako spíše hlubší a rozsáhlejší svatost. […] Je možné, že vynikající a hojné plody koncilu budou viditelné až po staletích a dozrají po namáhavém překonání rozporů a nepříznivých situací“. [1] Objevit znovu koncil, jak řekl papež František, nám pomáhá „vrátit prvenství Bohu a církvi, která je šílená láskou k Pánu a ke všem lidem, které miluje“ (Homilie k 60. výročí zahájení II. vatikánského koncilu, 11. října 2022).
Bratři a sestry, to, co řekl svatý Pavel VI. koncilním otcům na konci prací koncilu, zůstává i pro nás dnes kritériem orientace; prohlásil, že nastal čas odjezdu, opuštění koncilního shromáždění, aby šli vstříc lidstvu a přinesli mu radostnou zvěst evangelia, s vědomím, že prožili čas milosti, v němž se spojila minulost, přítomnost a budoucnost: „Minulost: protože zde je shromážděna Kristova církev se svou tradicí, svou historií, svými koncily, svými učiteli, svými svatými. [...] Přítomnost: protože odcházíme, abychom šli vstříc dnešnímu světu s jeho bídou, bolestí, hříchy, ale také s jeho úžasnými úspěchy, hodnotami a ctnostmi. [...] A nakonec budoucnost je v naléhavém apelu národů na větší spravedlnost, v jejich touze po míru, v jejich vědomé či nevědomé žízni po vyšším životě: přesně takovém, který jim Kristova církev může a chce dát« (S. Pavel VI., Poselství koncilním otcům, 8. prosince 1965).
Platí to i pro nás. Když přistupujeme k dokumentům II. vatikánského koncilu a znovu objevujeme jejich prorocký a aktuální význam, přijímáme bohatou tradici života církve a zároveň se ptáme na současnost a znovu prožíváme radost z toho, že můžeme vycházet vstříc světu, abychom mu přinesli evangelium království Božího, království lásky, spravedlnosti a míru.
[1] A. Luciani – Jan Pavel I., Note sul Concilio, in Opera omnia, vol. II, Vittorio Veneto 1959-1962. Discorsi, scritti, articoli, Padova 1988, 451-453.
Překlad - jb -
