Lev XIV. ke kardinálům: Nejsme v první řadě tým odborníků, ale společenství víry
Homilie papeže Lva XIV.
při mši svaté s kardinály shromážděnými na mimořádné konzistoři
8. ledna 2026
„Milovaní, milujme se navzájem, protože láska je z Boha“ (1Jan 4,7). Liturgie nám předkládá tuto pobídku ve chvíli, kdy slavíme mimořádnou konzistoř: okamžik milosti, v němž se projevuje naše jednota ve službě církvi.
Jak víme, slovo konzistoř, Consistorium, „shromáždění“, lze číst ve světle kořene slovesa consistere, tj. „zastavit se“. A skutečně jsme se všichni „zastavili“, abychom byli zde: na určitou dobu jsme pozastavili své činnosti a vzdali se rovněž důležitých úkolů, abychom se společně rozlišovali, co od nás Pán žádá pro dobro svého lidu. Je to gesto již samo o sobě velmi významné, prorocké, zejména v kontextu hektické společnosti, ve které žijeme. Připomíná totiž, jak je pro každou životní cestu důležité zastavit se, modlit se, naslouchat, přemýšlet, a tak se stále lépe soustředit na cíl, směřovat k němu veškeré úsilí a zdroje, abychom neriskovali, že poběžíme naslepo nebo budeme marně bít rukama do vzduchu, jak varuje apoštol Pavel (srov. 1 Kor 9,26). Nejsme tu totiž proto, abychom prosazovali nějaké „programy“ – ať už osobní nebo skupinové –, ale abychom své projekty a inspirace protříbili v rozlišování, které nás převyšuje „jako nebe převyšuje zemi“ (Iz 55,9) a které může přijít pouze od Pána.
Proto je důležité, abychom nyní, v eucharistii, položili všechny své touhy a myšlenky na oltář spolu s darem svého života a obětovali je Otci ve spojení s Kristovou obětí, abychom je pak dostali zpět očištěné, osvícené, prolnuté a proměněné skrze milost v jediný chléb. Pouze takto budeme skutečně schopni naslouchat jeho hlasu a přijímat jej s vědomím daru, kterým jsme jeden pro druhého: což je důvod, proč jsme se shromáždili.
Jakkoli se naše kolegium vyznačuje bohatstvím nejrůznějších dovedností a pozoruhodných darů, není v první řadě povoláno k tomu, aby bylo týmem odborníků, ale společenstvím víry, v němž dary, které každý z nás nese, nabídnuté Pánu a Jím vrácené, přinášejí podle záměrů jeho Prozřetelnosti co největší ovoce.
Ostatně, Boží Láska, jejímiž učedníky a apoštoly jsme, je Láska „trojjediná“, „vztahová“, pramen spirituality společenství, z níž Nevěsta Kristova žije a pro niž chce být domovem a školou (srov. apoštolský list Novo millennio ineunte, 6. ledna 2001, 43). Svatý Jan Pavel II., který na počátku třetího tisíciletí doufal v její růst, ji definoval jako „pohled srdce upřený na tajemství Trojice, která přebývá v nás a jejíž světlo je třeba vnímat také v tvářích bratří, kteří jsou nám nablízku“ (ibid.).
Naše „zastavení se“ je tedy především velkým projevem lásky – k Bohu, k církvi a k mužům a ženám celého světa –, v níž dovolujeme, aby nás Duch formoval: nejprve v modlitbě a tichu, ale pak také ve vzájemném pohledu do tváře, ve vzájemném naslouchání a v tom, že se prostřednictvím sdílení stáváme hlasem všech těch, které Pán svěřil naší péči jako pastýřům v nejrůznějších částech světa. Je to postoj, který je třeba prožívat s pokorným a velkorysým srdcem, s vědomím, že jsme zde z milosti a že není nic z toho, co máme, co bychom nedostali jako dar a talent, který nesmíme promarnit, nýbrž moudře a odvážně zhodnotit (srov. Mt 25,14-30).
Svatý Lev Veliký učil, že „je věc velká a velmi cenná v očích Páně, když se celý Kristův lid společně věnuje stejným povinnostem a všechny stavy a všechny řády […] spolupracují ve stejném duchu […]. Tehdy – říkal – se nasytí hladoví, obléknou nazí, nemocní jsou navštěvováni a nikdo nehledá své vlastní zájmy, ale zájmy druhých“ (Sermones, 88, 4). To je duch, v němž chceme společně pracovat: duch těch, kteří si přejí, aby v mystickém Těle Kristově každý člen řádně spolupracoval na dobru všech (srov. Ef 4,11-13), vykonával s důstojností a v plnosti své poslání pod vedením Ducha, šťasten, že může nabídnout a vidět dozrávat plody své práce, stejně jako přijímat a vidět růst plody práce druhých (srov. sv. Lev Veliký, Homilie, 88,5).
Již dvě tisíciletí církev ztělesňuje toto tajemství v jeho mnohotvářné kráse (srov. František, Encyklika Fratelli tutti, 280). Svědčí o tom i toto shromáždění, v rozmanitosti původu a věku a v jednotě milosti a víry, která nás spojuje a sbližuje.
Jistě také my, před „velkým zástupem“ lidstva hladovějícímu po dobru a pokoji, ve světě, kde nasycenost a hlad, hojnost a bída, boj o přežití a zoufalá existenciální prázdnota nadále rozdělují a zraňují lidi, národy a společenství, můžeme na Mistrova slova: „Sami jim dejte najíst“ (Mk 6,37), podobně jako učedníci vnímat svou nedostatečnost, cítit se bez prostředků. Ježíš nám však opakuje: „Kolik chlebů máte? Jděte se podívat“ (Mk 6,38), a to můžeme udělat společně. Nepodaří se nám totiž vždycky najít okamžité řešení problémů, které máme před sebou. Vždycky si však, všude a za každých okolností, můžeme navzájem pomáhat – a zejména pomáhat papeži – v hledání „pěti chlebů a dvou ryb“, kterých díky Prozřetelnosti nikdy nechybí tam, kde její děti prosí o pomoc; a přijmout je, předat, vzít je a rozdělit, obohacené o Boží požehnání, víru a lásku všech, tak aby nikomu nechybělo to, co je nezbytné (srov. Mk 6,42).
Drazí, to, co ve své službě na všech úrovních nabízíte Církvi, je věc veliká, nesmírně osobní a hluboká, jedinečná pro každého z vás a cenná pro všechny; a odpovědnost, kterou sdílíte s Petrovým nástupcem, je závažná a náročná.
Proto vám ze srdce děkuji a rád bych zakončil tím, že svěříme naši práci a naše poslání Pánu slovy svatého Augustina: „Mnohou milostí obdař naše modlitby, i ty, které jsme přijali před modlitbou, jsou tvým darem, a i to, že je po jejich přijetí rozpoznáváme, je tvým darem […]. Pamatuj, Pane, že jsme prach, a z prachu jsi stvořil člověka“ (Confessiones, 10, 31, 45). Proto ti říkáme: „Dej nám, co přikazuješ, a přikazuj, co chceš“ (ibid.).
Překlad - jb -
