PODCAST Lev XIV. k diplomatům: Krize lidských práv a svobod
Ve velké aule za Loggií Požehnání se shromáždilo přibližně 420 diplomatů a vedoucích diplomatických misí s doprovodem. Lev XIV. v úvodu poděkoval za slova děkana diplomatického sboru, kterým je kyperský velvyslanec při Svatém stolci, George Poulides. Tento diplomat zahájil svou misi při Vatikánu již v roce 2003 a skládal tedy své pověřovací listiny ještě do rukou Jana Pavla II. Děkanem diplomatického sboru je od roku 2019. Papež také přivítal vedoucí misí Kazachstánu, Burundi a Běloruska, států, které v tomto roce otevřely svá diplomatická zastoupení při Svatém stolci.
Konec pontifikátu papeže Františka a Svatý rok
Promluvu otevřel Svatý otec vzpomínkou na papeže Františka, jehož odchod do Otcova domu celý svět vnímal jako „ztrátu otce, který vedl Boží lid s nesmírnou pastorační láskou“. Život církve významně ovlivnil také Svatý rok, který do Říma přivedl miliony poutníků. „Každý z nich přinesl své vlastní zkušenosti, otázky a radosti, ale i bolesti a rány, aby prošel Svatou branou, která je symbolem samotného Krista, našeho nebeského lékaře.“ Papež vyjádřil přesvědčení, že tato zkušenost mnoha lidem pomohla prohloubit nebo znovu objevit vztah k Ježíši a najít útěchu i naději. Připojil proto poděkování všem, kdo se podíleli na přijímání poutníků a organizaci jubilejních oslav, zejména Římanům a italské vládě.
Vynikající bilaterální vztahy s Itálií
Svatý stolec a Itálie sdílejí nejen geografickou blízkost, ale především dlouhou historii víry a kultury, která spojuje církev s tímto nádherným poloostrovem a jeho obyvateli – pokračoval Lev XIV. a vyzdvihl vynikající bilaterální vztahy mezi oběma státy, které v uplynulém roce potvrdila novela dohody o duchovní péči v armádě a podpis dohody o fotovoltaické elektrárně v Santa Maria di Galeria, která umožní dodávku elektrické energie do Vatikánu z obnovitelných zdrojů.
První apoštolská cesta
Papež zmínil také svou první apoštolskou cestu do Turecka a Libanonu, kterou původně plánoval již jeho předchůdce, a poděkoval oběma zemím za přijetí. Připomněl důležitý ekumenický rozměr návštěvy v Izniku, dějišti prvního ekumenického koncilu. Jeho 1700. výročí označil za významnou příležitost k obnovení úsilí o plnou viditelnou jednotu všech křesťanů. Z libanonské etapy své cesty připomněl nadšení a víru tamních obyvatel, navzdory těžkostem, a jedinečnost Země cedrů pokud jde o vztahy mezi kulturami a náboženstvími.
Úloha církve na světové scéně prizmatem sv. Augustina
Svůj pohled na zahraničně politickou scénu zahájil papež exkurzem k myšlenkám, které ve svém slavném pojednání De Civitate Dei – O obci Boží - formuloval sv. Augustin v reakci na vyplenění Říma v roce 410. Narativem, z něhož vychází toto impozantní dílo, které významně ovlivnilo západní politické myšlení, je představa, že někdejší caput mundi, neporazitelný Řím, náhle Bůh nového náboženství nedokáže ochránit. Augustin interpretuje události a historii podle vzoru dvou měst – města Božího, charakterizovaného láskou k Bohu a k bližnímu, a města pozemského, které je dočasným příbytkem lidstva a které by dnes zahrnovalo veškeré sociální i politické instituce, od rodiny přes národní stát až po mezinárodní organizace.
„Podle Augustina obě města koexistují až do konce časů. Každé z nich má vnější i vnitřní rozměr. […] Z tohoto pohledu je každý z nás protagonistou, a tedy zodpovídá za dějiny. Augustin navíc zdůrazňuje, že křesťané jsou povoláni Bohem, aby žili v pozemském městě se srdcem a myslí obrácenými k nebeskému městu, své skutečné vlasti. Zároveň křesťané žijící v pozemském městě nejsou cizinci v politickém světě a pod vedením Písma se snaží uplatňovat křesťanskou etiku v občanské správě.“
Lev XIV. dále podotkl, že Boží město nenavrhuje politický program, nýbrž nabízí cenné úvahy o základních otázkách společenského a politického života. Spolu s Augustinem také varuje před tím, co politický život ohrožuje, jako falešný výklad historie, nadměrný nacionalismus a zkreslení ideálu politického vůdce. Navzdory všem odlišnostem mezi naší dobou a pátým stoletím, kdy spis vznikl, zůstávají některé věci velmi relevantní.
„Stejně jako tehdy se také dnes nacházíme v éře rozsáhlých migračních pohybů; stejně jako tehdy žijeme v době hluboké reorganizace geopolitické rovnováhy a kulturních paradigmat; stejně jako tehdy se podle známého vyjádření papeže Františka nenacházíme v éře změn, nýbrž ve změně éry (Projev na pátém kongresu italské církve, Florencie, 10. listopadu 2015).“
Krize multilateralismu
Za zvláštní důvod k obavám v celosvětovém měřítku označil papež krizi multilateralismu. Diplomacii usilující o konsensus nahrazuje diplomacie založená na síle: „Válka je opět v módě a šíří se válečné nadšení. Zásada stanovená po druhé světové válce, která zakazovala národům používat sílu k narušování hranic, byla zcela podkopána. Mír již není hledán jako dar a žádoucí dobro samo o sobě, ani jako prostředek k uskutečňování Bohem chtěného řádu, který s sebou přináší dokonalejší spravedlnost mezi lidmi (srov. Sv. Pavel VI., Encyklika Populorum Progressio (26. března 1967), 76: AAS 59 (1967), 294-295). Mír je naopak hledán prostřednictvím zbraní jako prostředek k prosazení vlastní nadvlády. To vážně ohrožuje právní stát, který je základem veškerého mírového soužití občanů.
Papež Lev XIV. citací ze sv. Augustina ukazuje, jak starého data je interpretace, kterou agresoři užívají k ospravedlnění svého jednání. I oni totiž vlastně touží po míru: „…i ti, kteří úmyslně narušují mír, ve kterém žijí, nemají nenávist k míru, ale pouze si přejí, aby se změnil v mír, který jim více vyhovuje. Není to tak, že by tedy nechtěli žádný mír, ale chtějí pouze mír, který si přejí.“ (De Civ. Dei, XIX, 7) Jak papež konstatoval, tento postoj vedl k II. světové válce, z jejíchž trosek povstala Organizace spojených národů, s cílem zabránit budoucím globálním katastrofám, chránit mír, bránit základní lidská práva a podporovat udržitelný rozvoj.
Apel na dodržování humanitárního práva a větší efektivitu OSN
Za zvláště naléhavé označil papež dodržování humanitárního práva, které – jak řekl – nemůže záviset pouze na okolnostech a vojenských a strategických zájmech“. Humanitární právo nejen zaručuje minimální lidskost během válečného ničení, ale je také závazkem, který státy přijaly. Zdůraznil, že musí převažovat nad ambicemi válčících stran, a dodal, že Svatý stolec důrazně odsuzuje jakoukoli formu zapojení civilistů do vojenských operací. V tomto kontextu Lev XIV. apeloval také na OSN, „aby nejen reflektovala situaci dnešního světa, a nikoli poválečného období, ale aby se také více soustředila a účinněji prosazovala politiky zaměřené na jednotu lidské rodiny namísto ideologií.“
Zachovat a znovu objevit význam slov
Za jeden z hlavních kritických momentů naší doby považuje papež Lev krizi v používání slov: „Když slova ztratí spojení s realitou, realita sama se stane spornou a nakonec nekomunikovatelnou.“ Svatý otec upozorňuje na rozšířenou nejednoznačnost a proměnlivost pojmů, kvůli níž se „jazyk stále více stává zbraní, kterou lze klamat, zasáhnout a urazit protivníky. Potřebujeme slova, abychom mohli znovu jednoznačně vyjadřovat jasné a zřetelné skutečnosti.“ Jak podotkl Lev XIV. , právě to je nutné k obnovení autentického dialogu na všech úrovních, od soukromé po multilaterální v mezinárodním prostoru, i k prevenci konfliktů.
Defekty svobody projevu na Západě
„„Měli bychom si také povšimnout paradoxu, že k tomuto oslabení jazyka často dochází ve jménu samotné svobody projevu. Při bližším pohledu je však pravdou opak, protože svoboda slova a projevu je zaručena právě jistotou jazyka a tím, že každý termín je zakotven v pravdě. Je bolestné sledovat, jak zejména na Západě rychle ubývá prostor pro skutečnou svobodu projevu. Současně se rozvíjí nový jazyk orwellovského stylu, který ve snaze být stále inkluzivnější nakonec vylučuje ty, kteří se nepodřizují ideologiím, jež ho podněcují.“
Jak papež konstatoval, důsledkem této situace je omezování základních lidských práv, počínaje svobodou svědomí. Zdůraznil, že například odmítnutí právních nebo profesních povinností z důvodu svědomí (vojenská služba, potrat, eutanázie), není vzpourou, ale projevem věrnosti sobě samému.
„V této dějinné chvíli se zdá, že svoboda svědomí je stále více zpochybňována státy, a to i těmi, které se hlásí k demokracii a lidským právům. Tato svoboda však vytváří rovnováhu mezi kolektivním zájmem a individuální důstojností. Zdůrazňuje také, že skutečně svobodná společnost nevynucuje uniformitu, ale chrání rozmanitost svědomí, brání autoritářským tendencím a podporuje etický dialog, který obohacuje sociální strukturu.“
Růst náboženské intolerance, odmítnutí antisemitismu
Podobně je ohrožena také náboženská svoboda, která – řečeno s Benediktem XVI. - je první ze všech lidských práv, protože vyjadřuje nejzákladnější realitu člověka (Projev k členům diplomatického sboru, 9. ledna 2012). Podle statistik citovaných papežem trpí porušováním náboženské svobody 64 % světové populace.
Svatý Stolec požaduje plné respektování náboženské svobody a svobody kultu pro křesťany a totéž žádá pro všechny ostatní náboženské komunity, řekl papež. Zdůraznil také, že výročí deklarace Nostra Aetate, od jejíhož vydání v závěru II. vatikánského koncilu nedávno uplynulo 60 let, bylo příležitostí ke kategorickému odmítnutí všech forem antisemitismu, který bohužel i nadále rozsévá nenávist a smrt.
Podle papežových slov došlo k pokroku také na poli mezináboženského dialogu. „V tomto ohledu žádám všechny národy, aby zaručily plnou svobodu náboženství a vyznání každému ze svých občanů,“ dodal papež.
Pronásledování křesťanů: Každý sedmý křesťan trpí diskriminací
Lev XIV. upozornil, že pronásledování křesťanů zůstává jednou z nejrozšířenějších krizí v oblasti lidských práv, která postihuje více než 380 milionů věřících po celém světě. Znamená to, že diskriminací a útlakem trpí přibližně každý sedmý křesťan. Situaci zhoršují konflikty, autoritářské režimy a náboženský extrémismus.
Svatý otec připomněl oběti násilí, včetně násilí z náboženských důvodů v Bangladéši, v oblasti Sahelu a v Nigérii, dále jmenoval teroristický útok na farnost sv. Eliáše v Damašku a násilí džihádistů v Cabo Delgado v Mozambiku.
„Zároveň nesmíme zapomínat na subtilní formu náboženské diskriminace křesťanů, která se šíří i v zemích, kde tvoří většinu, jako v Evropě nebo v Americe. V těchto kontextech jsou někdy z politických nebo ideologických důvodů omezováni v hlásání pravdy evangelia, zejména brání-li důstojnost nejslabších, nenarozených dětí, uprchlíků a migrantů, ba dokonce v iniciativách na podporu rodin.“
Nezadatelná práva uprchlíků
Svatý stolec se důsledně staví na stranu obrany nezadatelné důstojnosti každého člověka: každý uprchlík je člověk a jako takový má nezadatelná práva, která musí být respektována v každé situaci – zdůraznil Lev XIV. Jak dodal, ne všichni migranti odcházejí ze svých zemí z vlastní vůle: prchají kvůli násilí, pronásledování, konfliktům nebo změně klimatu. Vyjádřil také naději, že opatření se proti kriminalitě a obchodování s lidmi nestanou záminkou pro podkopávání důstojnosti migrantů a uprchlíků.
Důstojnost vězňů, přiměřené tresty, nezapomínat na politické vězně
Podobně Svatý otec zdůraznil, že vězni nikdy nemohou být redukováni na zločiny, které spáchali. Poděkoval vládám, které zareagovaly na výzvu papeže Františka k projevům milosrdenství v rámci Svatého roku. Plédoval za uměřenost trestů, důstojné podmínky a úsilí o zrušení trestu smrti, který ničí veškerou naději na odpuštění a obnovu. A připojil také poznámku o utrpení mnoha vězňů zadržovaných z politických důvodů v mnoha zemích, na něž – jak řekl – nesmíme zapomínat.
Podceňovaná a marginalizovaná rodina
Za znepokojivou tendenci označil papež zanedbávání a podceňování sociální role rodiny v mezinárodním systému, což vede k její postupné institucionální marginalizaci. Zároveň nelze ignorovat rostoucí realitu křehkých, rozpadlých a trpících rodin, sužovaných znepokojivými jevy, včetně domácího násilí. Papež zdůraznil význam exkluzivního a nerozlučitelného svazku ženy a muže, který umožňuje přijímat nový život a pečovat o něj. Jak řekl, církev chápe život jako dar, který je třeba chránit, a rodiny jako jeho odpovědné strážce. A dodal: kategoricky odmítáme jakoukoli praxi, která popírá nebo zneužívá původ života a jeho vývoj. Mezi ně patří potrat, který ukončuje rostoucí život a odmítá přijmout dar života. V tomto ohledu vyjadřuje Svatý stolec hluboké znepokojení nad projekty zaměřenými na financování přeshraniční mobility za účelem získání přístupu k takzvanému „právu na bezpečný potrat“. Rovněž považuje za politováníhodné, že veřejné prostředky jsou přidělovány na potlačování života, místo toho aby byly investovány na podporu matek a rodin.
Útoky na důstojnost života: náhradní mateřství, eutanázie, závislosti
Stejně jako jeho předchůdce pranýřoval Lev XIV. rovněž praxi náhradního mateřství, která mění těhotenství v obchodovatelnou službu, v níž dochází k porušování důstojnosti dítěte, redukovaného na „produkt“ i matky, jejíž tělo je zneužíváno.
Podobně papež poukázal na další situace zranitelnosti, ve kterých se ocitají nemocní, staří a osamělí lidé, kterým jsou nabízeny klamné formy soucitu, jako eutanázie, namísto autentické solidarity, nebo snadná „řešení“ pomocí farmak, či drog. Platí to rovněž pro mnoho mladých lidí, kteří se stávají obětí návykových látek. Papež apeloval na úsilí o vymýcení tohoto jevu i obchodu s drogami, který jej živí.
Problém autoreferenčnosti „nových práv“
Zdůraznil také, že ochrana práva na život je základem všech ostatních lidských práv a že zdravá a skutečně pokročilá je taková společnost, která chrání posvátnost lidského života a aktivně ho podporuje.
Výše uvedené úvahy mě vedou k přesvědčení, že v současné situaci dochází k faktickému „zkratu“ lidských práv. Práva na svobodu projevu, svobodu svědomí, náboženskou svobodu a dokonce i na život jsou omezována ve jménu jiných takzvaných nových práv, což má za následek, že samotný rámec lidských práv ztrácí svou vitalitu a vytváří prostor pro násilí a útlak. K tomu dochází, když se každé právo stává autoreferenční, a zejména když se odpojuje od reality, přirozenosti a pravdy.
O lidské pýše, zakrývající realitu
V závěrečné části promluvy se Lev XIV. opět vrátil k Augustinově obrazu dvou měst. Naše doba se zdá být poněkud nakloněna tomu, aby městu Božímu upřela jeho „občanské právo“ – konstatoval papež. Pouze pozemské město, hledání výlučně imanentních statků však podkopává „pokojnost řádu“, který je pro Augustina podstatou míru, jak ve společnosti, tak v lidské duši. Při absenci transcendentního a objektivního základu převládá pouze sebeláska, až k lhostejnosti vůči Bohu, který vládne pozemskému městu (srov. De Civ. Dei, XIX, 13; XIV,28). Spolu s Augustinem papež konstatoval, že tato pýcha zakrývá realitu i empatii a je kořenem každého konfliktu.
Ukrajina, Palestina, Venezuela
Lev XIV. pak obrátil pozornost ke konkrétním krizovým situacím na světě. Zopakoval naléhavou výzvu Svatého stolce k uzavření okamžitého příměří a dialogu motivovaného upřímným hledáním cest vedoucích k míru na Ukrajině. Apeloval na mezinárodní společenství, aby nepřestalo hledat spravedlivá a trvalá řešení, která ochrání nejzranitelnější a vrátí naději zkroušeným národům. Ujistil také o připravenosti Svatého stolce podpořit jakoukoli inciativu, která prosazuje mír a harmonii.
Podobně promluvil o podpoře iniciativám, které se snaží zajistit Palestincům v pásmu Gazy budoucnost trvalého míru a spravedlnosti v jejich vlastní zemi, stejně jako celému palestinskému a izraelskému lidu. Znovu zdůraznil také vatikánskou podporu dvoustátního řešení.
Dále papež zmínil obavy z eskalujícího napětí v Karibiku a vyzval k hledání mírového řešení politickou cestou s ohledem na dobro národů. Zejména, pokud jde o Venezuelu, vyzval k ochraně lidských a občanských práv všech, aby byla zajištěna budoucnost stability a svornosti.
Haiti, oblast Velkých jezer v Africe, Súdán, východní Asie
Připomněl také zoufalou situaci na Haiti, zemi poznamenané násilím, obchodem s lidmi a nuceným vyhnanstvím. Vyjádřil naději, že budou co nejdříve podniknuty nezbytné kroky k obnovení demokratického řádu a pokoje. Z dalších krizových situací vyjmenoval konflikty v Africe: v oblasti Velkých jezer, v Súdánu, který se proměnil v bojiště, i v Jižním Súdánu. Pokud jde o Asii zmínil humanitární a bezpečnostní krizi v Myanmaru, zhoršenou loňským ničivým zemětřesením.
Zatímco válka se spokojí s ničením, mír vyžaduje neustálé a trpělivé úsilí a také neustálou bdělost – dodal papež na závěr svého výčtu současných krizových situací. Podpořil také obnovení smlouvy START, jejíž platnost skončí v únoru, protože – jak řekl – hrozí, že se vrátíme k závodu ve výrobě stále sofistikovanějších nových zbraní, a to i za pomoci umělé inteligence. Jak zdůraznil, AI je nástrojem, který vyžaduje vhodné a etické řízení spolu s regulačními rámci zaměřenými na ochranu svobody a lidské odpovědnosti.
Budování míru vyžaduje odvahu a pokoru
V samém závěru se papež obrátil k diplomatickému sboru s pozitivní perspektivou. Neboť – jak dodal – pokoj je cílem Božího města, po kterém toužíme i nevědomky a jehož předzvěst můžeme zakusit už v pozemské městě. Vyžaduje to však pokoru a odvahu: Pokoru žít pravdivě a odvahu odpouštět. V křesťanském životě vnímáme, jak se tyto ctnosti projevují o Vánocích, kdy se Pravda, Věčné Slovo Boží, stává pokorným tělem, a o Velikonocích, kdy odsouzený Spravedlivý odpouští svým pronásledovatelům a daruje jim svůj život jako Vzkříšený.
V profánním světě pak poukázal na některá znamení odvážné naděje, jako Daytonská dohoda, která ukončila před třiceti lety válku v Bosně a Hercegovině, nebo mírové prohlášení podepsané Arménií a Ázerbájdžánem loni v srpnu, které přináší naději na řešení spravedlivého míru na jižním Kavkazu. A konečně zmínil také pozitivní vývoj ve vztazích mezi Vietnamem a Svatým stolcem, zlepšující podmínky pro církev působící v této zemi.
Na závěr papež Lev XIV. připomněl sv. Františka z Assisi, muže pokoje a dialogu obdivovaného i nekatolíky, od jehož smrti letos uplyne 800 let. Jak řekl, jeho život září jasným světlem, protože byl inspirován odvahou žít v pravdě a vědomím, že pokoj začíná v pokorných srdcích, obrácených k nebeskému městu. A s přáním právě takového srdce pro přítomné diplomaty i jejich země zakončil své první novoroční setkání s diplomatickým sborem akreditovaným u Svatého stolce.
-jb-
