Lev XIV.: Díky velkorysé Boží lásce může být každý den novým začátkem
Homilie papeže Lva XIV. při mši svaté ze slavnosti Panny Marie Matky Boží
LIX. Světový den míru, 1. ledna 2026
Drazí bratři a sestry,
dnes, na slavnost Panny Marie Matky Boží, na počátku nového kalendářního roku, nám liturgie předkládá slova nádherného požehnání: „Ať tobě Hospodin požehná a ochraňuje tě! Ať tobě Hospodin ukáže svou jasnou tvář a je ti milostivý“ (Nm 6,24-26).
V knize Numeri následuje po pokynech pro zasvěcení nazírů, aby ve vztahu mezi Bohem a izraelským lidem zdůraznilo posvátný a plodný rozměr daru. Člověk předkládá Stvořiteli všechno, co dostal, a On mu odpovídá tím, že na něm spočine svým láskyplným pohledem, stejně jako v prvopočátcích světa (srov. Gn 1,31).
Konec konců, lid Izraele, kterému bylo toto požehnání určeno, byl lidem osvobozeným, byli to mužové a ženy, kteří se po dlouhém otroctví znovuzrodili díky Božímu zásahu a velkorysé odpovědi jeho služebníka Mojžíše. Byl to lid, který v Egyptě požíval jistých výhod – netrpěl nedostatkem jídla, měl střechu nad hlavou a určitou stability –, ovšem za cenu otroctví, útlaku tyranie, která požadovala stále více a dávala stále méně (srov. Ex 5,6-7). Nyní, na poušti, přišli o mnoho bývalých jistot, ale na oplátku měli svobodu, která se konkretizovala v otevřené cestě do budoucnosti, v dar zákona moudrosti a v příslib země, kde budou žít a růst bez pout a řetězů: zkrátka znovuzrození.
Tak nám liturgie na začátku nového roku připomíná, že každý den může být pro každého z nás začátkem nového života, díky velkorysé Boží lásce, jeho milosrdenství a naší svobodné odpovědi. A je krásné uvažovat o začínajícím roce jako o otevřené cestě, kterou je třeba objevovat, na kterou se máme vydat, z milosti, jako lidé svobodní a nositelé svobody, jako lidé, kterým bylo odpuštěno, a rozdávající odpuštění, s důvěrou v blízkost a dobrotu Pána, který nás neustále doprovází.
To všechno si připomínáme, když slavíme tajemství Božského mateřství Marie, která svým „ano“ přispěla k tomu, že Pramen veškerého milosrdenství a dobroty dostal lidskou tvář: tvář Ježíše, v němž nás očima dítěte, pak mladíka a muže Otec miluje a proměňuje.
Na začátku roku, když se vydáváme na cestu k novým a jedinečným dnům, které nás čekají, prosíme Pána, abychom v každém okamžiku cítili kolem sebe a nad sebou vlídnost jeho otcovského objetí a světlo jeho žehnajícího pohledu, abychom stále lépe rozuměli a neustále měli na paměti, kým jsme a k jak úžasnému osudu směřujeme (srov. II. vatikánský koncil, Pastorační konstituce Gaudium et spes, 41). Zároveň mu však také my vzdávejme chválu modlitbou, svatostí života a v našich vzájemných vztazích ať se zrcadlí Jeho dobrotivost.
Svatý Augustin učil, že v Marii „se Stvořitel člověka stal člověkem: aby, ačkoli byl vládcem hvězd, mohl sát z ženského prsu; ačkoli byl chlebem (srov. Jan 6,35), mohl mít hlad (srov. Mt 4,2); […] aby nás osvobodil, ačkoli jsme toho nebyli hodni“ (Sermo 191, 1.1). Připomínal tak jeden ze základních rysů Boží tváře – naprostou úplnou nezištnost jeho lásky, díky níž se nám představuje – jak jsem chtěl zdůraznit v poselství k tomuto Světovému dni míru – jako „neozbrojený a odzbrojující“, nahý, bezbranný jako novorozeně v kolébce. A to proto, aby nás naučil, že svět nezachráníme ostřením mečů, odsuzováním, utlačováním nebo likvidací bratří, ale spíše neúnavným úsilím o porozumění, odpuštění, osvobození a přijetí všech, bez kalkulů a beze strachu.
To je Boží tvář, jíž Maria dovolila, aby se formovala a rostla v jejím lůně, a naprosto proměnila její život. Je to tvář, kterou zvěstovala radostným a jemným světlem očí nastávající matky; tvář, jejíž krásu den za dnem kontemplovala, když Ježíš rostl jako dítě, chlapec a mladík v jejím domě; a kterou pak následovala se srdcem pokorné učednice, když On kráčel po stezkách svého poslání až ke kříži a vzkříšení. Aby tak mohla žít, také Ona odložila veškerou obranu, vzdala se očekávání, nároků a záruk, jak to umí matky, a bezvýhradně zasvětila svůj život Synu, kterého přijala skrze milost, aby jej sama znovu vrátila světu.
V Mariině Božském mateřství tak vidíme setkání dvou nesmírných „neozbrojených“ skutečností: skutečnosti Boha, který se vzdává všech privilegií svého božství, aby se narodil podle těla (srov. Fil 2,6-11), a skutečnosti člověka, který s důvěrou zcela přijímá jeho vůli a v projevu dokonalé lásky mu vzdává hold svou největší silou, kterou je svoboda.
Svatý Jan Pavel II. v rozjímání nad tímto tajemstvím vybízel, abychom pohlédli na to, co pastýři nalezli v Betlémě: „Odzbrojující něha Dítěte, překvapivá chudoba, v níž se nachází, pokorná prostota Marie a Josefa“ proměnily jejich život a učinily z nich „posly spásy“ (Homilie při mši svaté k svátku Panny Marie, Matky Boží, XXXIV. Světový den míru, 1. ledna 2001).
Řekl to na konci Velkého jubilea roku 2000 slovy, která mohou přimět k zamyšlení i nás: „Kolik darů – řekl tehdy – kolik mimořádných příležitostí nabídlo věřícím Velké jubileum! Ve zkušenosti přijatého a darovaného odpuštění, ve vzpomínce na mučedníky, v naslouchání nářku chudých tohoto světa […] i my jsme zahlédli spasitelnou přítomnost Boha v dějinách. Jako bychom se dotkli jeho lásky, která obnovuje tvář země“ (ibid.), a uzavřel: „Stejně jako od pastýřů, kteří přispěchali, aby ho uctili, Kristus žádá od věřících, kterým daroval radost ze setkání s ním, odvážnou ochotu vydat se znovu na cestu, aby hlásali jeho dávné a vždy nové evangelium. Posílá je, aby oživili lidské dějiny a kulturu Jeho spasitelným poselstvím“ (tamtéž).
Drazí bratři a sestry, v tento slavnostní den, na počátku nového roku, na konci Svatého roku naděje, přistupme s vírou k jeslím jako k místu „neozbrojeného a odzbrojujícího“ pokoje par excellence, místu požehnání, kde si připomínáme divy, které Pán vykonal v dějinách spásy a v našem životě, abychom pak mohli znovu vyjít, jako pokorní svědkové toho, co se událo v oné jeskyni, a „oslavovat a chválit Boha“ (Lk 2,20) za všechno, co jsme viděli a slyšeli. Kéž si toto vezmeme za svůj úkol a předsevzetí pro příští měsíce a pro celý náš křesťanský život.
Překlad - jb -
