Lev XIV.: Co nacházejí ti, kdo překročí práh církve?
Slavnost Zjevení Páně, závěrečná liturgie Svatého roku 2025
Homilie papeže Lva XIV., Bazilika svatého Petra, úterý, 6. ledna 2026
Drazí bratři a sestry!
Evangelium (srov. Mt 2,1-12) popisuje obrovskou radost mudrců z toho, že znovu uviděli hvězdu (srov. v. 10), ale také zděšení Heroda a celého Jeruzaléma nad jejich pátráním (srov. v. 3). Pokaždé, když je řeč Božím zjevení, Písmo svaté neskrývá rozporuplné pocity: radost a zděšení, odpor a poslušnost, strach a touhu. Slavíme dnes Zjevení Páně s vědomím, že v Jeho přítomnosti nic nezůstává stejné jako dříve. To je počátek naděje. Bůh se zjevuje a nic nemůže zůstat nezměněno. Končí určitý druh klidu, který vede melancholiky k opakování: „Nic nového pod sluncem.“ (Kaz 1, 9). Začíná se cosi, na čemž závisí přítomnost i budoucnost, jak ohlašuje prorok: „Vstaň, rozsviť se, Jeruzaléme, neboť vzešlo tvé světlo a Hospodinova velebnost září nad tebou“ (Iz 60, 1).
Je překvapivé, že se to týká právě Jeruzaléma, města, které bylo svědkem tolika nových začátků. Právě v něm ti, kteří studují Písmo svaté a domnívají se, že znají všechny odpovědi, jako by ztratili schopnost klást si otázky a pěstovat touhy. A navíc město je vyděšeno těmi, kteří – poháněni nadějí – přicházejí z daleka, je vyděšeno do té míry, že vnímá jako hrozbu to, co by mu mělo přinášet velkou radost. Tato reakce je výzvou i pro nás jako církev.
Svatá brána této baziliky, která byla dnes jako poslední uzavřena, byla svědkem proudu nesmírného množství mužů a žen – poutníků naděje, směřujících do Města, jehož brány jsou vždy otevřené, do nového Jeruzaléma (srov. Zj 21, 25). Jací lidé to byli a co je vedlo? Na konci Svatého roku je pro nás obzvláště závažnou otázkou duchovní hledání našich současníků, které je mnohem bohatší, než si možná dokážeme představit. Miliony z nich překročily práh církve. Co nalezli? Jaká srdce, jakou pozornost, jakou vzájemnost? Ano, mudrci tu jsou stále. Jsou to lidé, z nichž každý přistupuje na výzvu podstupovat svou vlastní cestu, lidé, kteří v našem neklidném světě, v mnoha ohledech odpudivém a nebezpečném, pociťují nutnost vydat se na cestu, hledat.
Homo viator, (člověk [je] putující) říkávali dávní myslitelé. Naše životy jsou na cestě. Evangelium vybízí církev, aby z této dynamiky neměla obavy, ale aby ji ocenila a nasměrovala k Bohu, který ji vyvolává. Je to Bůh, který nás může znepokojovat, protože nezůstává nehybný v našich rukou jako modly ze stříbra a zlata: naopak je živý a oživující, jako Dítě, které držela v náručí Maria a které uctili mudrci. Svatá místa, jako katedrály, baziliky, poutní místa, která se stala cílem poutí Svatého roku, musí šířit dech života, nesmazatelný dojem, že tady začíná jiný svět.
Položme si otázku: je v naší církvi život? Je v ní místo pro to, co se rodí? Milujeme a hlásáme Boha, který nás znovu posílá na cestu?
V tomto příběhu se Herodes bojí o svůj trůn, znepokojuje ho to, co se vymyká jeho kontrole. Snaží se využít touhu mudrců a nasměrovat jejich hledání ve svůj prospěch. Je připraven lhát, je schopen všeho; strach totiž zaslepuje. Radost evangelia naopak osvobozuje: vede nás k rozvážnosti, ale také k odvaze, pozornosti a kreativnosti; naznačuje nám jiné cesty, než ty, kterými jsme doposud kráčeli.
Mudrcové přinášejí do Jeruzaléma jednoduchou a zásadní otázku: „Kde je ten narozený?“ (Mt 2, 2). Jak je důležité, aby každý, kdo překročí práh církve, pocítil, že se tam právě narodil Mesiáš, že se tam shromažďuje společenství, v němž se zrodila naděje, že právě tam se odehrává příběh života! Svatý rok přišel, aby nám připomněl, že je možné začít znovu, ba dokonce že jsme teprve na začátku, že Pán chce růst mezi námi, chce být Bohem-s-námi. Ano, Bůh zpochybňuje stávající řád: má sny, které i dnes vdechuje svým prorokům; je odhodlán vysvobodit nás ze starých i nových forem otroctví; do svých skutků milosrdenství, do zázraků své spravedlnosti zapojuje mladé i staré, chudé i bohaté, muže i ženy, svaté i hříšníky. Nepůsobí rozruch, jeho království však již klíčí po celém světě.
Kolik epifanií – zjevení nám bylo dáno nebo vbrzku bude dáno! Je však zapotřebí bránit je před Herodovými úmysly, před strachem, který se vždy může proměnit v agresi. „Od času Jana Křtitele až po tuto chvíli nebeské království trpí násilí a násilníci je uchvacují“ (Mt 11, 12). Tento tajemný Ježíšův výrok, zaznamenaný v Matoušově evangeliu, nás nutí k zamyšlení nad mnoha konflikty, jimiž lidé mohou odporovat, a dokonce útočit na tuto Novost, kterou Bůh připravil pro všechny. Milovat pokoj, usilovat o pokoj znamená chránit to, co je svaté, a právě proto se rodí malé, křehké, zranitelné jako dítě. Kolem nás pokřivená ekonomika usiluje vytěžit zisk ze všeho. Vidíme to: trh mění v byznys i lidskou touhu hledat, cestovat, začínat znovu. Položme si otázku: naučil nás Svatý rok vyhýbat se takovému druhu produktivity, která všechno redukuje na zboží a člověka na spotřebitele? Budeme po tomto roce schopnější vidět v hostu poutníka, v neznámém člověku hledajícího, v dalekém bližního, v jiném společníka na cestě?
Způsob, jakým se Ježíš setkával se všemi a všem dovoloval, aby se k němu přiblížili, nás učí úctě k tajemství srdcí, které dokáže přečíst pouze On. S ním se učíme vnímat znamení doby (srov. II. vatikánský koncil, pastorační konstituce Gaudium et spes, 4). To je cosi, co není na prodej. Dítě, které uctívají mudrci, je nedocenitelné a nezměrné Dobro. Je Zjevením nezištnosti. Nečeká na nás v prestižních „lokacích“, ale ve skromných podmínkách. „A ty, Betléme, v judské zemi, nejsi vůbec ‚nejmenší mezi judskými předními městy‘“ (Mt 2, 6). Kolik měst, kolik společenství potřebuje slyšet: „Nejsi vůbec nejmenší“. Ano, Pán nás stále překvapuje! Dává se najít. Jeho cesty nejsou našimi cestami a násilní lidé je nedokážou ovládnout, ani mocnosti tohoto světa je nemohou zatarasit. Odtud pramení obrovská radost mudrců, kteří opouštějí palác a chrám a vydávají se do Betléma: a tehdy znovu spatří hvězdu!
Proto, drazí bratři a sestry, je krásné stávat se poutníky naděje. A je krásné jimi být i nadále, společně! Boží věrnost nás znovu překvapí. Pokud naše kostely nezredukujeme na památky, pokud naše společenství budou domovem, pokud se sjednotíme a odoláme pokušením mocných, pak budeme pokolením jitřenky. Maria, Hvězda jitřní, bude vždy kráčet před námi! V jejím Synu budeme kontemplovat a sloužit nádhernému lidstvu, proměněnému nikoli blouzněním o všemohoucnosti, ale Bohem, který se z lásky stal člověkem.
Překlad -jb-
