PODCAST Lev XIV.: Křesťanskou nadějí je Bůh-s-námi, nikoli lidské kalkuly

Základem křesťanské naděje je Boží rozhodnutí zvolit si za místo svého přebývání křehkost lidského těla a navždy být Bohem-s-námi. Když tedy Ježíš přichází v lidském těle, zavazuje nás to směrem k Bohu i směrem k člověku. Autentická zbožnost tedy není možná bez pozornosti ke křehkostem člověka.

Promluva papeže Lva XIV. před modlitbou Anděl Páně

Svatopetrské náměstí, 4. ledna 2026

Podcast papežovy promluvy před modlitbou Anděl Páně v neděli 4. ledna 2026

Drazí bratři a sestry, přeji vám krásnou neděli!

V tuto druhou neděli po Narození Páně bych vám všem rád znovu popřál vše nejlepší. Pozítří zakončíme Svatý rok naděje uzavřením Svaté brány baziliky svatého Petra a právě tajemství Vánoc, v němž jsme ponořeni, nám připomíná, že základem naší naděje je vtělení Boha. Prolog Janova evangelia, který nám liturgie předkládá i dnes, nám to připomíná: „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi“ (Jan 1,14). Křesťanská naděje totiž nespočívá v optimistických předpovědích nebo lidských kalkulech, ale v Božím rozhodnutí sdílet naši cestu, abychom na naší cestě životem nikdy nebyli sami. Toto je Boží dílo: v Ježíši se stal jedním z nás, rozhodl se zůstat s námi, chtěl navždy být Bohem-s-námi.

Příchod Ježíše v křehkosti lidského těla v nás na jedné straně oživuje naději, na druhé straně nám však ukládá dvojí úkol, jeden směřující k Bohu a druhý směřující k člověku.

Směrem k Bohu, protože jestliže On se stal tělem, jestliže si zvolil naši lidskou křehkost za místo svého přebývání, pak jsme vždy voláni k tomu, abychom za výchozí bod svého uvažování o Bohu brali Ježíšovu tělesnost, a nikoli abstraktní doktrínu. Proto musíme vždy zkoumat svou spiritualitu a formy, v nichž vyjadřujeme víru, aby byly skutečně vtělené, tedy schopné myslet, modlit se a hlásat Boha, který nám vychází vstříc v Ježíši: nikoli Boha vzdáleného, který přebývá na dokonalých nebesích nad námi, ale Boha blízkého, který přebývá na naší křehké zemi, je přítomen ve tvářích našich bratří a zjevuje se v každodenních situacích.

Směrem k člověku musí být naše úsilí stejně důsledné. Jestliže se Bůh stal jedním z nás, každé lidské stvoření je jeho odrazem, nese v sobě jeho obraz, uchovává jiskru jeho světla; a to nás vybízí, abychom v každém člověku uznávali jeho nedotknutelnou důstojnost a cvičili se v lásce k sobě navzájem. Inkarnace tak od nás vyžaduje také konkrétní úsilí o podporu bratrství a společenství, aby se solidarita stala měřítkem lidských vztahů, spravedlnosti a míru, péče o nejzranitelnější a obrany slabých. Bůh na sebe vzal lidské tělo, a proto autentická zbožnost směřující k Bohu není možná bez pozornosti k lidské tělesnosti.

Bratři a sestry, radost Vánoc nás povzbuzuje, abychom pokračovali ve své cestě, prosíme tedy Pannu Marii o pomoc, abychom byli stále více připraveni sloužit Bohu a bližním.

Překlad -jb-