Homilie Lva XIV. z vigilie Narození Páně: Bůh chce být člověkem, aby nás osvobodil z otroctví
Homilie Svatého otce Lva XIV.
Vigilie Narození Páně, 24. prosince 2025
Drazí bratři a sestry,
po tisíciletí lidé ve všech částech světa pozorovali oblohu a dávali jména a tvary němým hvězdám: ve své fantazii v nich četli budoucí události a hledali nahoře mezi hvězdami pravdu, která jim chyběla dole mezi domovy. Takto, jako by tápali ve tmách, zůstávali zmateni svými vlastními věštbami. V této noci však „lid, který kráčel ve tmě, uviděl velké světlo; nad těmi, kteří bydleli v zemi temné, zazářilo světlo“ (Iz 9,1).
Hle, hvězda, která překvapuje svět, jiskra, která se právě rozzářila a vzplála životem: „Dnes se vám v Davidově městě narodil Spasitel, který je Kristus Pán“ (Lk 2,11). Do času a prostoru, v němž jsme i my, přichází Ten, bez něhož bychom nikdy nebyli. Žije s námi Ten, kdo za nás dává svůj život a osvětluje naši noc spásou. Neexistuje temnota, kterou by tato hvězda neprosvětlila, protože v jejím světle celé lidstvo vidí úsvit nové a věčné existence.
Je to zrození – „Velká noc“ Ježíše, Emmanuela. V Synu, který se stal člověkem, nám Bůh nedává něco, ale sám sebe, „aby nás vykoupil z každé špatnosti a očistil si nás, abychom byli jeho vlastním lidem.“ (Tt 2,14). V noci se rodí Ten, který nás z noci vykupuje: Svítající den již nemusíme hledat daleko, ve vesmíru, ale stačí sklonit hlavu a podívat se do stáje vedle nás.
Jasným znamením pro temný svět je totiž „dítě zabalené v plenkách, ležící v jeslích“ (Lk 2,12). Abychom našli Spasitele, nemusíme hledět vzhůru, ale dívat se dolů: Boží všemohoucnost září v bezmocnosti nemluvněte; výmluvnost věčného Slova zaznívá v prvním pláči dítěte; svatost Ducha září v tom malém tělíčku, právě umytém a zabaleném do plenek. Božská je potřeba péče a tepla, kterou Syn Otce sdílí v dějinách se všemi svými bratry. Boží světlo, které vyzařuje z tohoto Dítěte, nám pomáhá vidět člověka v každém rodícím se životě.
Aby osvětlil naši slepotu, Pán se chtěl zjevit člověku jako člověk, jeho pravý obraz, podle plánu lásky, který započal stvořením světa. Dokud noc zmatení zakrývá tuto prozřetelnou pravdu, „není místo ani pro druhé, pro děti, pro chudé, pro cizince“ (Benedikt XVI., Homilie na vigilii Narození Páně, 24. prosince 2012). Slova papeže Benedikta XVI. jsou tak aktuální, že nám připomínají, že na zemi není místo pro Boha, pokud není místo pro člověka: nepřijmout jednoho znamená nepřijmout druhého. Naopak tam, kde je místo pro člověka, je místo pro Boha: pak se stáj může stát svatější než chrám a lůno Panny Marie se stane archou nové úmluvy.
Obdivujme, drazí, moudrost „Velké noci“. V dítěti Ježíši dává Bůh světu nový život: svůj vlastní, pro všechny. Nejde o řešení všech problémů, ale o příběh lásky, který nás všechny zasahuje. Tváří v tvář očekávání národů posílá dítě, aby bylo slovem naděje; tváří v tvář bolesti ubohých posílá bezbranného, aby byl silou k povstání; tváří v tvář násilí a útlaku zapaluje jemné světlo, které osvětluje spásou všechny děti tohoto světa. Jak poznamenal svatý Augustin, „lidská pýcha tě tak zdrtila, že tě mohla pozvednout pouze božská pokora“ (Kázání k Narození Páně 188, III, 3). Ano, zatímco pokřivená ekonomika vede k tomu, že s lidmi zacházíme jako se zbožím, Bůh se stává podobným nám a odhaluje nekonečnou důstojnost každého člověka. Zatímco člověk chce být Bohem, aby vládl nad bližním, Bůh chce být člověkem, aby nás osvobodil od každého otroctví. Bude nám tato láska stačit, abychom změnili náš příběh?
Odpověď přichází, jakmile se, jako pastýři, probudíme ze smrtící noci do světla rodícího se života a rozjímáme nad dítětem Ježíšem. Nad betlémskou stájí, kde Marie a Josef s úžasem bdí nad novorozencem, se hvězdná obloha proměňuje v „množství nebeských zástupů“ (Lk 2,13). Jsou to neozbrojené a odzbrojující zástupy, protože zpívají slávu Boha, jehož projevem je pokoj na zemi (srov. v. 14): v Kristově srdci totiž pulzuje pouto, které spojuje v lásce nebe i zemi, Stvořitele a stvoření.
Právě proto přesně před rokem papež František prohlásil, že Ježíšovo narození v nás oživuje „dar a závazek nést naději tam, kde byla ztracena“, protože „s Ním rozkvétá radost, s Ním se mění život, s Ním naděje nezklame“ (Homilie na vigilii Narození Páně, 24. prosince 2024). Těmito slovy byl zahájen Svatý rok. Nyní, když se Jubileum chýlí ke konci, jsou pro nás Vánoce časem vděčnosti i poslání. Vděčnosti za dar, který jsme obdrželi, i poslání, abychom o něm svědčili světu. Jak zpívá žalmista:
„Každý den ohlašujte jeho spasení.
Mezi národy vyprávějte o jeho slávě,
všem národům vyprávějte o jeho divech“ ( Ž 96,2-3).
Sestry a bratři, rozjímání o Slově, které se stalo tělem, vyvolává v celé církvi nové a pravé poselství: hlásejme tedy radost Vánoc, které jsou svátkem víry, lásky a naděje. Je to svátek víry, protože Bůh se stává člověkem, když se rodí z Panny Marie. Je to svátek lásky, protože dar Syna Vykupitele se naplňuje v bratrské oddanosti. Je to svátek naděje, protože Dítě Ježíš ji v nás rozněcuje, činíce nás posly pokoje. S těmito ctnostmi v srdci, bez strachu z noci, můžeme jít vstříc úsvitu nového dne.
Překlad -dv-
-TJSZ-
