Papež k římské kurii: V duchu společenství přinášejme Krista roztříštěnému světu
Promluva Svatého otce Lva XIV. k Římské kurii u příležitosti výměny vánočních přání.
Páni kardinálové,
vážení bratři v biskupském a kněžském úřadu,
drazí bratři a sestry!
Světlo Vánoc nám jde v ústrety a vybízí nás, abychom znovu objevili novost, jež vyšla ze skrovné betlémské jeskyně a prochází dějinami lidstva. Přitahováni touto novostí, která zahrnuje celé stvoření, kráčíme s radostí a nadějí, protože se nám narodil Spasitel (srov. Lk 2, 11): Bůh se stal tělem, stal se naším bratrem a zůstává navždy Bohem s námi.
S touto radostí v srdci a s hlubokou vděčností můžeme hledět na události, které se odehrávají také v životě církve. Nyní tedy, takřka v předvečer vánočních svátků, vás všechny srdečně zdravím a děkuji kardinálu děkanovi za jeho slova – vždy plná nadšení – a chtěl bych především vzpomenout na svého milovaného předchůdce, papeže Františka, který letos ukončil svůj pozemský život. Jeho prorocký hlas, pastorační styl a bohaté magisterium ovlivnily cestu církve v posledních letech a povzbudily nás především k tomu, abychom znovu do centra postavili Boží milosrdenství, více se zaměřili na evangelizaci, abychom byli církví veselou a radostnou, otevřenou všem a pozornou k nejchudším.
Vycházeje z jeho apoštolské exhortace Evangelii gaudium bych se chtěl vrátit ke dvěma základním aspektům života církve: misie a společenství.
Církev je ze své podstaty extrovertní, obrácená k světu, misijní. Od Krista přijala dar Ducha Svatého, aby všem přinášela radostnou zvěst o Boží lásce. Církev, jakožto živé znamení této Boží lásky k lidstvu existuje proto, aby zvala, povolávala, shromažďovala [lidstvo] ke slavnostní hostině, kterou Pán připravuje pro nás, aby v sobě každý mohl objevit milovaného syna, bratra, člověka obnoveného ke Kristovu obrazu, a tedy svědka pravdy, spravedlnosti a pokoje.
Evangelii gaudium nás vybízí, abychom pokročili v misijní proměně církve, která nachází svou nevyčerpatelnou sílu v poslání, které nám zanechal Vzkříšený Kristus. „V Ježíšovu „jděte“ jsou přítomny neustále nové scénáře a výzvy evangelizačního poslání církve a my všichni jsme povoláni k tomuto novému misionářskému „vyjití“.“ (č. 20). Tento stav misie vyplývá ze skutečnosti, že Bůh sám se jako první vydal na cestu k nám a v Kristu nás přišel hledat. Misie má svůj počátek v srdci Nejsvětější Trojice: Bůh totiž obětoval a poslal svého Syna na svět, aby „žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl věčný život“ (Jan 3, 16). První velký exodus tedy udělal Bůh, který vychází ze sebe sama, aby nám vyšel vstříc. Tajemství Božího narození hlásá nám právě toto: poslání Syna spočívá v jeho příchodu na svět (srov. sv. Augustin, O Trojici, IV, 20.28).
Tímto způsobem se Ježíšovo poslání na zemi, jež skrze Ducha Svatého pokračuje v poslání církve, stává kritériem rozlišování pro náš život, pro naši cestu víry, pro církevní praxis, ale také pro službu, kterou vykonáváme v římské kurii. Struktury by totiž neměly zatěžovat, zpomalovat šíření evangelia ani brzdit dynamiku evangelizace; naopak, musíme si „počínat tak, aby struktury byly více misijní“ (Evangelii gaudium, 27).
V duchu křestní spoluzodpovědnosti jsme tedy všichni povoláni k účasti na Kristově poslání. Také práce kurie by měla být vedena tímto duchem a podporovat pastorační péči ve službě místním církvím a jejich pastýřům. Potřebujeme římskou kurii stále více misijní, v níž jsou instituce, úřady a úkoly promýšleny s ohledem na velké církevní, pastorační a sociální výzvy dnešní doby, a nikoli pouze za účelem zajištění běžné správy.
V životě církve je misie zároveň úzce spojena se společenstvím. V tajemství Vánoc slavíme poslání Božího Syna mezi námi a zároveň také rozjímáme o jeho cíli: Bůh smířil se sebou svět skrze Krista (srov. 2 Kor 5, 19) a v Něm nás učinil svými dětmi. Vánoce nám připomínají, že Ježíš přišel, aby nám zjevil pravou tvář Boha jako Otce, abychom se všichni mohli stát jeho dětmi, a tím i bratry a sestrami mezi sebou. Otcova láska, kterou Ježíš ztělesňuje a zjevuje ve svých osvobozujících gestech a ve svém kázání, působí, že v Duchu Svatém jsme schopni být znamením nového lidstva, které již není založeno na logice egoismu a individualismu, ale na vzájemné lásce a solidaritě.
Je to úkol mimořádně naléhavý jak ad intra, tak ad extra.
Je naléhavý ad intra, protože společenství v církvi zůstává vždy výzvou, která nás vybízí k obrácení. Někdy se za zdánlivým poklidem skrývají přízraky rozdělení. Právě ty nás svádějí k pokušení kolísat mezi dvěma extrémy: všechno uniformovat bez docenění rozdílů nebo naopak rozdíly a osobité názory zveličovat namísto hledání společenství. Takto v mezilidských vztazích, ve vnitřní dynamice úřadů a rolí, nebo při řešení otázek, které se týkají víry, liturgie, morálky a dalších, hrozí, že podlehneme rigiditě nebo ideologii, což vede ke konfliktům.
My však jsme Kristovou církví, jsme jeho údy, jeho tělem. V Něm jsme bratři a sestry. A v Kristu, i když je nás mnoho a jsme různí, tvoříme jedno: In Illo uno unum.
Jsme povoláni, také a především zde, v Kurii, k budování Kristova společenství, které vyžaduje přijetí formy synodální církve, kde všichni spolupracují a podílejí se na stejné misii, každý podle svého charismatu a přijaté funkce. Spíše než slovy a dokumenty se taková spolupráce buduje konkrétními gesty a postoji, které se musejí projevovat v našem každodenním životě, také v pracovním prostředí. Rád připomínám slova sv. Augustina z Listu Probě: „Ve všech lidských záležitostech není pro člověka nic dražšího než přítel.“ S nádechem hořkosti se však ptal: „Ale kolik je tak věrných, že jim můžeme s důvěrou svěřit svého ducha a jednání v tomto životě?“ (List Probě, 130, 2.4).
Tato hořkost nás někdy také zasáhne, když po mnoha letech strávených ve službách Kurie s rozčarováním zjišťujeme, že některé dynamiky spojené s výkonem moci, touhou zaujmout první místo, péčí o vlastní zájmy se mění jen těžko. A pak si kladete otázku: lze být v římské Kurii přáteli? Je možné mít přátelské bratrské vztahy? V každodenní námaze je dobré, když najdeme přátele, kterým můžeme důvěřovat, když se odkládají masky a záludnosti, když lidé nejsou zneužíváni a přehlíženi, když si navzájem pomáháme, když uznáváme hodnotu a kompetence každého, vyhýbáme se vyvolávání nespokojenosti a zášti. Je to osobní obrácení, po kterém bychom měli toužit a o které bychom měli usilovat, aby se v našich vztazích projevovala láska Kristova, která z nás činí bratry.
Stává se to také znamením ad extra, ve světě zraněném neshodami, násilím a konflikty, ve kterém jsme svědky nárůstu agresivity a hněvu, často instrumentálně využívaných digitálním světem i politikou. Narození Páně s sebou přináší dar pokoje a vybízí nás, abychom se stali prorockým znamením v příliš roztříštěném lidském a kulturním kontextu. Práce kurie a církve obecně by měla být posuzována také v této širší perspektivě: nejsme malí zahradníci, kteří se starají o svou zahrádku, ale jsme učedníci a svědkové Božího království, povolaní, abychom v Kristu byli kvasem všeobecného bratrství mezi různými národy, různými náboženstvími, mezi ženami a muži každého jazyka a kultury. A to se děje, pokud nejprve sami žijeme jako bratři a sestry a necháváme ve světě zářit světlo společenství.
Drazí, poslání a společenství jsou možná, pokud znovu postavíme do středu Krista. Svatý rok nám připomněl, že pouze On je nadějí, která nezklame. A právě během Svatého roku nám důležitá výročí připomněla dvě další události: Nicejský koncil, který nás vede ke kořenům naší víry, a II. vatikánský koncil, který s pohledem upřeným na Krista, posílil církev a nasměroval ji ke světu, aby naslouchala radostem a nadějím, smutkům a úzkostem lidí naší doby (srov. Gaudium et spes, 1).
Na závěr mi dovolte připomenout, že před padesáti lety, v den Neposkvrněného Početí, sv. Pavel VI. vydal apoštolskou exhortaci Evangelii nuntiandi, napsanou po třetím řádném plenárním shromáždění biskupské synody. Zdůrazňuje v ní mimo jiné dvě skutečnosti, které zde můžeme připomenout: skutečnost, že „poslání evangelizace se rozšiřuje na celou církev a dílo každého jejího člena je důležité i pro církev jako celek“ (č. 15); a zároveň přesvědčení, že „prvním evangelizačním prostředkem je svědectví vydávané skutečně křesťanským životem, v němž se člověk zcela oddá Bohu, ale přitom s bezmeznou horlivostí stejně miluje i svého bližního.“ (č. 41).
Pamatujme na to také ve své službě v kurii: práce každého z nás je důležitá pro celek a svědectví křesťanského života, které se projevuje ve společenství, je první a největší službou, kterou můžeme nabídnout.
Vaše Eminence, Excelence, drazí bratři a sestry,
Pán sestupuje z nebe a sklání se k nám. Jak napsal Bonhoeffer, když rozjímal nad tajemstvím Vánoc: „Bůh se nestydí za nízkost člověka, vstupuje do ní. […] Bůh miluje to, co je ztracené, s čím se nepočítá, co je bezvýznamné, co je marginalizované, slabé a zlomené“ (D. Bonhoeffer, Riconoscere Dio al centro della vita, Brescia 2004, 12). Ať nám Pán daruje svou shovívavost, svůj soucit, svou lásku, abychom se každý den stávali jeho učedníky a svědky.
Ze srdce přeji všem požehnané Vánoce. Kéž nám Pán přinese své světlo a světu dopřeje pokoj!
Překlad - jb-
