Lev XIV.: Bratr Vavřinec učí radosti ze života v Boží přítomnosti

Lev XIV.

Tato drobná knížka se zaměřuje na zkušenost, nebo spíše praxi Boží přítomnosti, tak jak ji prožil a učil karmelitánský bratr Vavřinec od Vzkříšení (Laurent de la Résurrection), který žil v 17. století. Jak jsem měl možnost říci, spolu se spisy svatého Augustina a dalšími knihami je to jeden z textů, které nejvíce ovlivnily můj duchovní život a učily mě, jaká cesta může vést k poznání a lásce k Pánu.

Cesta, kterou nám bratr Vavřinec ukazuje, je prostá a náročná zároveň: prostá, protože nevyžaduje nic jiného než mít Boha v myšlenkách neustále před sebou, skrze malé vytrvalé projevy chvály, modlitby, prosby, uctívání, v každém činu a v každé myšlence, s horizontem, jehož zdrojem a cílem je pouze On. Náročná, protože vyžaduje proces očištění, askeze, odříkání a obrácení nejvnitřnější části nás samých, naší mysli a našich myšlenek, daleko více než činů. Již svatý Pavel o tom psal  věřícím ve Filipech: „Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš“ (Fil 2,5): tedy Bohu je třeba přizpůsobit nejen naše postoje a chování, ale právě naše smýšlení, naše vlastní cítění. V této niternosti nacházíme Jeho přítomnost, milující a vroucí přítomnost Boha, tolik „jinou“ a přece tak blízkou našemu srdci. Jak píše svatý Augustin, „nový člověk bude zpívat novou píseň“ (Discorsi 34,1).

Zkušenost sjednocení s Bohem, popsaná v pojednání bratra Vavřince jako osobní vztah, který se utváří v setkáních a rozhovorech, skrýváních a překvapeních, důvěřivém a úplném odevzdáním se, připomíná zkušenosti velkých mystiků, především Terezie z Ávily, která také svědčila o této důvěrnosti s Pánem, takže mluvila dokonce o „Bohu kuchyňských hrnců“. Ukazuje nicméně cestu, kterou může následovat každý, právě proto, že je prostá a každodenní.

Stejně jako mnoho jiných mystiků také bratr Vavřinec promlouvá s velkou pokorou, ale také s humorem, neboť dobře ví, že každá pozemská záležitost, byť sebevíc velkolepá nebo dokonce dramatická, je velmi malá před nekonečnou láskou Pána. Proto může s ironií říci, že ho Bůh „oklamal“, protože on, který možná trochu domýšlivě vstoupil do kláštera, aby se obětoval a tvrdě odpykal hříchy svého mládí, našel místo toho život plný radosti.

Na cestě, kterou nám předkládá bratr Vavřinec, současně s tím, jak se Boží přítomnost postupně stává blízkou a zaplňuje náš vnitřní prostor, narůstá radost z toho, že jsme s Ním, rozkvétají milosti a duchovní bohatství a dokonce i každodenní povinnosti se stávají snadnými a lehkými.

Spisy a svědectví tohoto karmelitánského (laického, tj. nevysvěceného na kněze) bratra ze 17. století, který s jasnou vírou prošel svízelnými událostmi svého století, které nebylo o nic méně násilné než to naše, mohou být inspirací a pomocí rovněž pro náš život, pro život mužů a žen třetího tisíciletí. Ukazují nám, že neexistují žádné okolnosti, které by nás mohly oddělit od Boha, že každé naše jednání, každá naše činnost a dokonce i každá naše chyba získávají nekonečnou hodnotu, pokud jsou prožívány v Boží přítomnosti a Jemu neustále předkládány.

Celá křesťanská etika se dá skutečně shrnout do neustálého připomínání si skutečnosti, že Bůh je přítomen: On je tady. Tato paměť, která je něčím víc než pouhou vzpomínkou, protože zahrnuje naše smýšlení a city, překračuje veškerý moralismus a veškeré zjednodušování evangelia na pouhý soubor pravidel a ukazuje nám, že skutečně, jak nám Ježíš slíbil, zkušenost svěřování se Bohu Otci nám již zde na zemi dává stonásobnou odměnu. Svěřovat se Boží přítomnosti znamená okoušet předzvěst ráje.

                                                                                   Vatikán, 11. prosince 2025

Překlad - jb-