Apoštolský list „In unitate fidei“. Lev XIV.: Zpytovat svědomí nad základy naší víry

Vatican News

V jednotě víry, hlásané od počátku církve, jsou křesťané povoláni kráčet ve svornosti, chránit a předávat s láskou a radostí Ježíše Krista. On je darem, který lidé obdrželi, jediný Syn Boží, jenž sestoupil z nebe pro naši spásu, jak to roku 325 slavnostně prohlásili biskupové v Niceji. Lev XIV. to píše v „Apoštolském listu In unitate fidei k 1700. výročí koncilu v Niceji“, zveřejněném na dnešní slavnost Krista Krále, čtyři dny před jeho první zahraniční cestou, kterou 27. listopadu zahájí právě v dějišti tohoto koncilu, v tureckém Izniku.  

Zpytování svědomí nad základními pravdami víry

Svatý otec doporučuje dokument Mezinárodní teologické komise Ježíš Kristus, Syn Boží, Spasitel. 1700. výročí Ekumenického koncilu v Niceji , který představuje hlubší sondu na téma aktuálnosti tohoto významného starověkého koncilu. Vybízí však také ke zpytování svědomí, neboť Nicejské vyznání víry vede k základním otázkám: Co pro mě Bůh znamená a jak svědčím o víře v Něho? Je pro mne jediným Bohem nebo uctívám jiné „modly“, které jsou pro mne důležitější než On a Jeho přikázání? Věřím v něho jako Stvořitele, jemuž vděčím za vše, čím jsem a co mám, a jehož stopy mohu najít v každém stvoření? Jsem ochoten spravedlivě a rovnoměrně sdílet pozemské statky, které patří všem? Nezneužívám stvoření a neničím ho, namísto jeho ochrany a péče o něj?

Vyznání víry v Krista vnáší naději do dnešních dní

Srdcem křesťanské víry je vyznání víry v Ježíše Krista, Syna Božího, vyhlášené v Niceji adodnes pronášené během mše v „nicejsko-konstantinopolském vyznání“, které spojuje všechny křesťany a přináší naději do naší současnosti, zdůrazňuje papež.

Apoštolský list nejprve rekapituluje dějiny Nicejského koncilu, aby pak vyzval k zamyšlení nad vírou v Boha v současné době, nad obětí Krista, který pro spásu lidí zemřel na kříži a svým vzkříšením nám otevřel cestu k novému životu, nad láskou k bližnímu, kterou kázal Ježíš, a nad ekumenickým významem Nicejského koncilu. Právě na tomto koncilu se totiž zakládá ekumenické hnutí, které „za posledních šedesát let dosáhlo mnoha výsledků“. A třebaže nám ještě nebyla darována plná viditelná jednota s pravoslavnými církvemi a církevními společenstvími vzešlými z reformace, právě ekumenický dialog vedl k uznání těch, kteří jsou součástí jiných církví a církevních společenství za bratry a sestry v Ježíši Kristu. To může být v dnešním světě „rozděleném a rozdrásaném mnoha konflikty“ znamením pokoje a nástrojem smíření, které rozhodujícím způsobem přispívá k celosvětovému úsilí o mír, podotýká papež.

Společná cesta k dosažení jednoty

S poukazem na tzv. ekumenismus krve, připomínající společné svědectví křesťanských mučedníků ze všech církví a církevních společenství, Lev XIV. nabádá ke společné službě jednotě a smíření, na prvním místě mezi křesťany. „Nicejské vyznání víry může být základem a měřítkem této cesty. Nabízí nám totiž model skutečné jednoty v legitimní rozmanitosti. Jednota v Trojici, Trojice v jednotě, protože jednota bez různosti je tyranie, různost bez jednoty je rozklad.“

Svatý otec také podotýká, že je čas opustit „teologické spory, které ztratily smysl, a přijmout společné smýšlení a ještě více společnou modlitbu k Duchu Svatému, aby nás všechny shromáždil v jedné víře a jedné lásce“.

Vzájemné naslouchání a přijetí

Apoštolský list konstatuje, že nejde o „ekumenismus návratu do stavu před rozdělením“, ani o to, aby byl uznán současný status quo pokud jde o různost církví a církevních společenství, ale spíše o „ekumenismus zaměřený na budoucnost a smíření na cestě dialogu,“ a vzájemnou výměnu darů a duchovního dědictví. Obnovení jednoty mezi křesťany nás neochuzuje, naopak nás obohacuje. Stejně jako v Niceji bude tento záměr možný pouze prostřednictvím trpělivé, dlouhé a někdy obtížné cesty vzájemného naslouchání a přijetí. Jde se o teologickou výzvu a ještě více o výzvu duchovní, která vyžaduje pokání a obrácení ze strany všech. Proto potřebujeme duchovní ekumenismus modlitby, chvály a uctívání, jak se to děje v Nicejském a Konstantinopolském vyznání víry.

Lev XIV. připomíná, že Nicejský koncil probíhal v době poznamenané jednou z největších krizí v dějinách církve prvního tisíciletí, kdy se rozmáhal arianismus. Biskupové, svolaní císařem Konstantinem, aby obnovili jednotu církve, vyjádřili svou víru v jediného Boha a vyznali, „že Ježíš je Syn Boží, protože je „zplozený, nestvořený, stejné podstaty (homooúsios) s Otcem‘“, čímž odmítli „Ariovu tezi“.

Svědčit o víře ve skutcích

Apoštolský list však nepředkládá pouze historický exkurz. Pokládá základní otázku: „Jak je to dnes s vnitřním přijetím vyznání víry?“, a poznamenává, že „pro mnohé Bůh a otázka po Bohu nemají v životě téměř žádný význam“. Spolu s Gaudium et spes podotýká, že křesťané nejsou v této věci tak docela bez viny, pokud „nesvědčí o pravé víře a skrývají pravou tvář Boha životním stylem a činy vzdálenými evangeliu“. Jádrem nicejsko-konstantinopolského vyznání víry je však „vyznání víry v Ježíše Krista, našeho Pána a Boha“. Naším úkolem je tedy „následovat Ježíše jako Mistra, společníka, bratra a přítele“ a mít na paměti, že to není vždycky široká a pohodlná cesta, nýbrž „stezka, často náročná nebo dokonce bolestivá“, která nás zavazuje milovat jeden druhého, tak jako Bůh celým srdcem miluje nás. Následování Ježíše nás vede k našim bratřím a sestrám, zejména k těm nejvíce trpícím. Navzdory těžkostem naší doby „můžeme svědčit o Božím milosrdenství před lidmi, kteří o Něm pochybují“, pokud „skrze nás zakusí Jeho milosrdenství“, uzavírá apoštolský list „In unitate fidei“.

-jb-