PODCAST - Papež při Jubileu synodálních týmů: Nejvyšší pravidlo v církvi je láska

Bratři a sestry,

při oslavě Jubilea synodálních týmů a participativních orgánů jsme vyzváni, abychom rozjímali a znovu odkrývali tajemství církve, která není pouhou náboženskou institucí ani se neztotožňuje s hierarchiemi a svými strukturami. Církev je naopak, jak nám připomněl II. Vatikánský koncil, viditelným znamením jednoty mezi Bohem a lidstvem, jeho záměrem shromáždit nás všechny do jedné rodiny bratrů a sester a učinit nás svým lidem: lidem milovaných dětí, které jsou všechny spojené v jediném objetí jeho lásky.

Při pohledu na tajemství církevního společenství, které je vytvářeno a uchováváno Duchem svatým, můžeme také pochopit význam synodálních týmů a participativních orgánů; jsou výrazem toho, co se děje v církvi, kde vztahy neodpovídají logice moci, ale logice lásky. Prvně jmenovaná – abychom připomněli neustálé varování papeže Františka – je „světská“ logika, zatímco v křesťanské komunitě má přednost duchovní život, který nám pomáhá rozpoznat, že jsme všichni Boží děti, bratři a sestry, povoláni k tomu, abychom si navzájem sloužili.

Nejvyšší pravidlo v církvi je láska: nikdo není povolán, aby vládl, všichni jsou povoláni, aby sloužili; nikdo nesmí vnucovat své myšlenky, všichni se musíme navzájem naslouchat; nikdo není vyřazován, všichni jsme povoláni, abychom se účastnili; nikdo nevlastní celou pravdu, všichni ji musíme pokorně hledat, a hledat ji společně.

Právě slovo „společně“ vyjadřuje povolání ke společenství v církvi. Papež František nám to připomněl také ve svém posledním poselství k postní době: „Kráčet společně, být synodální, to je povolání církve. Křesťané jsou povoláni kráčet společně, nikdy jako osamělí poutníci. Duch svatý nás pobízí, abychom vyšli ze sebe a šli k Bohu a k bratrům, a nikdy se neuzavírali do sebe. Jít společně znamená být tvůrci jednoty, počínaje společnou důstojností Božích dětí“ (Papež František, Poselství k postní době, 25. února 2025).

Jít společně. Zjevně to činí dvě postavy z evangelijního podobenství, které jsme právě vyslechli. Jak farizeus, tak celník jdou do chrámu, aby se modlili, mohli bychom říci, že „jdou společně“ nebo se alespoň setkávají na posvátném místě; přesto jsou rozděleni a není mezi nimi žádná komunikace. Oba jdou stejnou cestou, ale nejde o společnou cestu; oba jsou v chrámu, ale jeden zaujímá první místo a druhý zůstává na posledním; oba se modlí k Otci, ale nejsou bratry a nic nesdílejí.

Především to závisí na farizejově postoji. Jeho modlitba, zdánlivě adresovaná Bohu, je pouze zrcadlem, v němž se dívá na sebe, ospravedlňuje se a chválí. „Vystoupil (do chrámu), aby se modlil, ale nechtěl se modlit k Bohu, nýbrž chválit sám sebe“ (Augustin, Promluva 115,2), cítil se lepší než ten druhý, pohrdal jím a pohlížel na něj svrchu. Je posedlý svým egem, a tak nakonec krouží sám kolem sebe, aniž by měl vztah k Bohu nebo k ostatním.

Bratři a sestry, toto se může stát také ve společenství křesťanů. Stává se to, když já převládá nad my, což vede k osobním zájmům, které brání autentickým a bratrským vztahům; když tvrzení, že jsme lepší než ostatní, jako to dělá farizeus vůči celníkovi, vytváří rozdělení a mění společenství v místo, kde se soudí a vylučuje; když se využívá vlastní role k výkonu moci a zabírání prostoru.

Spíše se musíme zaměřit na celníka. Se stejnou pokorou jako on musíme i v církvi všichni uznat, že potřebujeme Boha a potřebujeme jeden druhého, cvičit se ve vzájemné lásce, ve vzájemném naslouchání, v radosti ze společné cesty, s vědomím, že „Kristus patří těm, kteří jsou pokorní, a ne těm, kteří se povyšují nad stádce“ (sv. Klement Římský, List Korinťanům, kap. XVI).

Synodální týmy a participativní orgány jsou obrazem této církve, která žije ve společenství. A dnes bych vás chtěl povzbudit: Pomozte nám skrze naslouchání Duchu, v dialogu, bratrství a parrhésii pochopit, že v církvi jsme před jakýmkoli rozdílem povoláni kráčet společně v hledání Boha, abychom se oblékli do Kristových citů; pomozte nám rozšířit církevní prostor, aby se stal kolegiálním a přívětivým.

To nám pomůže s důvěrou a novým duchem přebývat v napětí, která procházejí životem církve – mezi jednotou a rozmanitostí, tradicí a novostí, autoritou a účastí –, a nechat Ducha, aby je proměnil, aby se nestala ideologickými protiklady a škodlivými polarizacemi. Nejde o to je vyřešit tím, že jedno omezíme ve prospěch druhého, ale nechat je oživit Duchem, aby byla harmonizována a směřovala ke společnému rozlišování. Jako synodální týmy a členové participativních orgánů totiž víte, že církevní rozlišování vyžaduje „vnitřní svobodu, pokoru, modlitbu, vzájemnou důvěru, otevřenost novostem a odevzdání se Boží vůli. Nikdy nejde o prosazování osobního nebo skupinového názoru, ani se nevyřeší pouhým součtem individuálních názorů“ (Závěrečný dokument, 26. října 2024, č. 82). Být synodální církví znamená uznat, že nevlastníme pravdu, ale hledáme ji společně, přičemž se necháváme vést neklidným srdcem zamilovaným do Lásky.

Nejdražší, musíme snít o pokorné církvi a budovat ji. Církvi, která nestojí vzpřímeně jako farizeus, triumfální a zpupná, ale sklání se, aby umyla nohy lidstvu; církvi, která nesoudí jako farizeus celníka, ale stává se místem pohostinným pro všechny a pro každého; církvi, která se neuzavírá do sebe, ale naslouchá Bohu, aby mohla stejně tak naslouchat všem. Zavažme se k vytváření církve, která je zcela synodální, plně služebná, je zcela přitahována Kristem, a proto nakloněna ke službě světu.

Na vás, na nás všechny, na církev rozptýlenou po celém světě, vzývám přímluvu Panny Marie slovy Božího služebníka dona Tonina Bella: „Svatá Maria, ženo společenská, živ v našich církvích touhu po společenství. […] Pomoz jim překonat vnitřní rozdělení. Zasáhni, když se v jejich lůně plíží démon sváru. Uhas ohniska rozkolů. Urovnej vzájemné spory. Změkči jejich rivalitu. Zastav je, když se rozhodnou jít vlastní cestou a zanedbávají shodu na společných projektech« (Maria, Donna dei nostri giorni, Cinisello Balsamo 1993, 99).

Ať nám Hospodin udělí tuto milost: abychom byli zakořeněni v Boží lásce a žili ve společenství mezi sebou. A abychom jako církev byli svědky jednoty a lásky.