PODCAST papežovy homilie: Katecheta je člověk slova, které pronáší svým vlastním životem

Homilie Svatého otce Lva XIV., mše svatá při Jubileu katechetů, Svatopetrské náměstí, 28. září 2025

Drazí bratři a sestry,

Ježíšova slova nám sdělují, jak Bůh pohlíží na svět, v každé době a na každém místě. V evangeliu, které jsme vyslechli (Lk 16,19-31), jeho oči pozorují chudáka a boháče, toho, kdo umírá hlady, a toho, kdo se před ním přejídá; vidí elegantní šaty jednoho a rány druhého, které olizují psi (srov. Lk 16,19-21). Ale nejen to: Hospodin vidí do srdcí lidí a skrze jeho oči poznáváme chudáka a lhostejného člověka. Lazar je zapomenut těmi, kteří stojí před ním, hned za dveřmi jejich domu, ale Bůh je mu nablízku a pamatuje si jeho jméno. Člověk, který žije v hojnosti, je naopak bezejmenný, protože ztrácí sám sebe a zapomíná na svého bližního. Je rozptylován myšlenkami svého srdce, plného věcí a zbaveného lásky. Jeho majetek z něj nečiní dobrého člověka.

Příběh, který nám Kristus předává, je bohužel velmi aktuální. Na prahu bohatství dnes stojí bída celých národů, sužovaných válkou a vykořisťováním. Zdá se, že se během staletí nic nezměnilo: kolik Lazarů umírá před chamtivostí, která zapomíná na spravedlnost, před ziskem, který pošlapává lásku, před bohatstvím, které je slepé k bolesti chudých! Evangelium však ujišťuje, že Lazarovo utrpení má konec. Jeho bolesti končí, stejně jako končí hýření bohatého, a Bůh vykonává spravedlnost vůči oběma: „Žebrák umřel a andělé ho odnesli do Abrahámova náručí. Pak umřel i boháč a byl pohřben.“ (v. 22). Církev neúnavně hlásá toto slovo Páně, aby obrátilo naše srdce.

Nejdražší, zvláštní shodou okolností byl právě tento úryvek z evangelia pronesen během Jubilea katechetů ve Svatém roce milosrdenství. Papež František se obrátil na poutníky, kteří přijeli do Říma při této příležitosti, a zdůraznil, že Bůh vykupuje svět od všeho zla tím, že dává svůj život za naši spásu. Jeho čin je počátkem našeho poslání, protože nás vybízí, abychom se obětovali pro dobro všech. Papež řekl katechetům: „Tímto středem, kolem kterého vše obíhá, tímto pulzujícím srdcem, které dává život všemu, je velikonoční zvěst, první zvěst: Pán Ježíš vstal z mrtvých, Pán Ježíš tě miluje, dal za tebe svůj život; vstal z mrtvých a žije, je ti nablízku a čeká na tebe každý den“ (Homilie, 25. září 2016). Tato slova nás vedou k zamyšlení nad dialogem mezi bohatým mužem a Abrahámem, který jsme slyšeli v evangeliu: jedná se o prosbu, kterou bohatý muž vznáší, aby zachránil své bratry, a která se pro nás stává výzvou.

V rozhovoru s Abrahámem totiž volá: „Když k nim přijde někdo z mrtvých, pak se obrátí“ (Lk 16,30). Abrahám mu odpovídá: „Jestliže neposlouchají Mojžíše a proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých“ (v. 31). A hle, jeden vstal z mrtvých: Ježíš Kristus. Slova Písma nás tedy nechtějí zklamat ani odradit, ale probouzejí naše svědomí. Naslouchat Mojžíšovi a prorokům znamená pamatovat na přikázání a sliby Boha, jehož prozřetelnost nikdy nikoho neopouští. Evangelium nám zvěstuje, že život každého člověka se může změnit, protože Kristus vstal z mrtvých. Tato událost je pravdou, která nás zachraňuje: proto je třeba ji poznat a zvěstovat, ale to nestačí. Je třeba ji milovat: právě tato láska nás vede k pochopení evangelia, protože nás proměňuje a otevírá naše srdce Božímu slovu a tváři bližního.

V tomto smyslu jste vy, katechetové, oněmi Ježíšovými učedníky, kteří se stávají jeho svědky: název služby, kterou vykonáváte, pochází z řeckého slovesa katēchein, což znamená hlasitě učit, dávat zaznít. To znamená, že katecheta je člověk slova, slova, které pronáší svým vlastním životem. Prvními katechety jsou proto naši rodiče, ti, kteří k nám jako první promluvili a naučili nás mluvit. Stejně jako jsme se naučili svůj mateřský jazyk, tak ani hlásání víry nelze svěřit jiným, ale děje se tam, kde žijeme. Především v našich domovech, u stolu: když je tam hlas, gesto, tvář, která vede ke Kristu, rodina zakouší krásu evangelia.

Všichni jsme byli vychováni k víře díky svědectví těch, kteří uvěřili před námi. Katecheti nás doprovázejí ve víře jako děti, jako mladé lidi, jako dospělé a také jako seniory a sdílejí s námi neustálou cestu, tak jako jste to v těchto dnech učinili vy na této jubilejní pouti. Tato dynamika zahrnuje celou církev: jak totiž Boží lid vychovává muže a ženy ve víře, „vzrůstá chápání předaných věcí a slov, a to jak přemýšlením a studiem věřících, kteří je uchovávají ve svém srdci (srov. Lk 2,19 a 51), tak hlubším pochopením duchovních skutečností z vlastní zkušenosti, tak také hlásáním těch, kteří s posloupností v biskupském úřadě přijali bezpečné charizma pravdy“ (Dogmatická konstituce Dei Verbum, 8). V tomto společenství je katechismus „cestovním prostředkem“, který nás chrání před individualismem a neshodami, protože dosvědčuje víru celé katolické církve. Každý věřící spolupracuje na jeho pastoračním díle tím, že naslouchá otázkám, sdílí zkoušky, slouží touze po spravedlnosti a pravdě, která přebývá v lidském svědomí.

Takto katechetové učí, tj. zanechávají vnitřní stopu: když vychováváme k víře, nedáváme ponaučení, ale vkládáme do srdce slovo života, aby přineslo ovoce dobrého života. Svatý Augustin odpověděl jáhnu Deogratiasovi, který se ho ptal, jak být dobrým katechetou: „Vysvětluj vše tak, aby ten, kdo tě poslouchá, uvěřil, a když uvěří, aby doufal, a když doufá, aby miloval“ (De catechizandis rudibus, 4, 8).

Drazí bratři a sestry, přijměme tuto výzvu za svou! Pamatujme, že nikdo nedává to, co nemá. Kdyby bohatý muž z evangelia měl lásku k Lazarovi, prokázal by dobro nejen chudému, ale i sám sobě. Kdyby ten bezejmenný muž měl víru, Bůh by ho zachránil ze všech muk: to jeho lpění na pozemském bohatství mu vzalo naději na skutečné a věčné dobro. Když i my jsme pokoušeni chamtivostí a lhostejností, mnozí dnešní Lazarové nám připomínají Ježíšova slova a stávají se pro nás ještě účinnější katechezí v tomto jubilejním roce, který je pro všechny časem obrácení a odpuštění, zasazování se za spravedlnost a upřímného hledání míru.