Papež k seminaristům: opusťte první místa, jsou to slepé uličky. Na hlavu si nasaďte přilbu naděje
Edoardo Giribaldi – Vatikán
Opustit pohodlí prvních míst, skutečných slepých uliček, z nichž je třeba pokorně couvnout. Stát se naopak nositeli naděje, která se neredukuje na medovou dobrotivost nebo laskavá slova, ale stává se přilbou, kterou je třeba nosit, aby bylo možné čelit krutostem světa. Těmito slovy přivítal dnes, 17. ledna, papež František v Klementinském sále Apoštolského paláce seminaristy a formátory Seminario Mayor de San Pelagio, který se nachází na břehu řeky Guadalquivir v Córdobě.
Nosit přilbu naděje
Ve svém projevu, proloženém různými spatra pronesenými vsuvkami, papež povzbudil budoucí kněze, aby rozpoznávali znamení naděje. Prvním je její směr, jímž je nebe, definitivní setkání s Ježíšem. Je to cesta, která vyžaduje odvahu opustit odkryté první pozice, ta nejpohodlnější místa, která papež František přirovnal ke slepým uličkám, z nichž se couvá s pocitem únavy a studu. Papež také vyzval k zamyšlení nad nebezpečími, která jsou na této cestě přítomna. Na vlastní kůži je zažil velmi mladý Pelagius: dětský světec původem z Córdoby, který byl v roce 925 ve věku pouhých 13 let sťat pro svou víru. Nosil přilbu naděje uprostřed utrpení a krutostí válek, které v té době rozvrátily Španělsko.
Můžete vydávat svědectví, můžete vytrvat na Hospodinově cestě v přesvědčení, že vás Ježíš vždy podpoří a také vám dá sílu k tomu, abyste rozsévali naději.
Pokrm a útočiště, když převládá únava
Třetím znamením naděje jsou místa k odpočinku. Každá cesta, jak František vysvětlil, potřebuje podporu, přítomnost toho, který je naší jedinou nadějí, Ježíše. On je pokrmem prostřednictvím Slova a Eucharistie, útočištěm, když jsme vprostřed cesty a převládá únava,
Bez této naděje by vykročení bylo šílenstvím, ale s důvěrou v Něho nepochybujeme, že dorazíme do vytouženého přístavu.
Podpora nesčetných Kyréňanů
Zasévání naděje se tak povznáší nad pouhé pronášení zdvořilostních slov nebo honosení se medovou dobrotou, dodal papež. Cesta je totiž nakonec stejná jako ta, kterou prošlapal Ježíš, a skládá se z křížů, ale také z podpory nesčetných Kyréňanů.
Je to cesta, na níž nelze postupovat sám, ale ve společenství, které vede, chrání, pomáhá a žehná těm, které nám Bůh zanechal jako náš úkol.
