Papež kardinálovi Simonimu: Žádné vězení nemůže odloučit člověka od Boží lásky
Vatican News
Fabrizio Peloni
„Žádný řetěz není tak silný, aby uvěznil svědomí osvícené Evangeliem, žádná noc není tak dlouhá, aby zabránila úsvitu, který Pán připravuje pro své děti, a žádné vězení není dost hluboké, aby odloučilo člověka od Boží lásky.“ Lev XIV. takto připomněl apoštola Pavla v dopise Římanům (8, 35-39) v poselství zaslaném albánskému kardinálovi Ernestu Simonimu a všem, kteří se zúčastnili eucharistické oslavy, jíž tento kardinál předsedal včera ráno, v pátek 31. července, v bývalém vězeňském táboře Spaç na památku těch, kteří zde trpěli nebo přišli o život.
Ve Spaç mnozí nesli kříž nespravedlnosti
„To místo vtištěné do paměti lidu“ Albánie „zůstává jednou z nejbolestivějších stránek jeho historie. Spaç byl místem, kde mnozí nesli těžký kříž nespravedlnosti,“ napsal papež kardinálovi v textu, který byl přečten na závěr mše. Svatý otec pak připomněl, jak „krev těch, kteří trpěli a zemřeli v těch horách, zavlažila tuto zemi a učinila z ní tichá svědectví věrnosti, odvahy a naděje“.
Tvář pronásledování komunistickým režimem
Devadesátisedmiletý Simoni se vrátil do tábora, kde strávil většinu ze svých 18 let věznění, „aby sloužil Kristovu oběť, která proměnila kříž ze znamení smrti v příslib života,“ napsal dále papež. Albánský kardinál totiž zažil pronásledování ze strany komunistického režimu, který ho odsoudil k trestu smrti jako nepřítele lidu; tento trest byl následně změněn na věznění a nucené práce v různých vězeňských táborech.
„Riskoval jsem život pokaždé, když jsem sloužil mši“
„Během věznění jsem za stálého nasazení života sloužil mši svatou v latině zpaměti, stejně jako jsem tajně zpovídal a rozdával svaté přijímání,“ vyprávěl kardinál, který pekl hostie z mouky na improvizovaných vařičích a používal vymačkané kuličky hroznů k přípravě mešního vína. „Kdyby mě chytili, okamžitě by mě oběsili,“ dodal. Během včerejší mše ukázal přítomným přilbu, kterou nosil jako mladý kněz, když sestupoval do dolu.
Modlitba papeže za mrtvé pohřbené na anonymních místech
A kdo ví, komentoval Lev XIV. v poselství s odkazem na tehdejší události, „kolik modliteb muselo z toho místa vystoupat k Nebi! Kolik zvolání šeptaných v srdci! Kolik tváří, poznamenaných únavou a újmami, svěřilo Pánu svou poslední naději!“. Právě za každou z těchto tváří, často pohřbenou na anonymních místech, kde nad nimi nikdo nemohl plakat ani položit květinu, se papež spojil v modlitbě, aby „jejich památka zůstala živá a byla pro nové generace neustálou připomínkou nedotknutelné důstojnosti lidské osoby, hodnoty svobody a závazku k míru“.
-překlad dv-
