Indonéští biskupové: Církev musí jít s národem a chránit lidskost a solidaritu
Vatican News
Vatikán – Jakarta
David Válka
Biskupská konference Indonésie (KWI) vydala v Jakartě novou Pastorační nótu pod názvem „Cesta naděje v dynamice národa: Církev kráčející společně k ochraně veřejné kultivovanosti a posílení lidskosti a solidarity v Indonésii“. Dokument, podepsaný předsedou KWI Mons. Antonínem Subianto Bunjaminem, OSC, a generálním sekretářem Mons. Adriánem Sunarko, OFM, navazuje na závěry V. Národního sociálně-pastoračního shromáždění (SAGKI V).
Indonéští biskupové zdůrazňují, že křesťanská víra nemůže zůstat jen u oltáře, ale musí se přímo projevovat v každodenní realitě. V souvislosti s ekologickou krizí i následky přírodních neštěstí, jako byla nedávná ničivá zemětřesení, apeluje dokument na praktickou solidaritu a akceschopnost v charitativní pomoci. Církevní společenství mají nabízet konkrétní pomoc přímo v epicentru lidského utrpení a zasazovat se o systémové zmírňování rizik.
Mnohorozměrná krize společnosti
Biskupská konference podrobuje kritické analýze společenskou situaci a varuje před hlubokou, mnohorozměrnou krizí, která zasahuje ekonomiku, ekologii, politiku i samotné morální základy národa. Biskupové poukazují na prohlubující se sociální nerovnost mezi muži a ženami, chudobu a vykořisťování pracovníků v neformálním sektoru, kterým chybí jakákoli sociální ochrana. Zvláštní znepokojení vyvolává marginalizace zranitelných skupin, jako jsou senioři, děti, osoby se zdravotním postižením či domorodé komunity, stejně jako přetrvávající násilí a porušování lidských práv v oblasti Papuy.
Ekologickou krizi podle dokumentu rozdmýchávají masivní odlesňování, agrární konflikty, úbytek přirozené kapacity životního prostředí a dopady klimatických změn. Na politické úrovni biskupové varují před oslabeným vedením, klesající kvalitou demokracie a redukcí politiky na pouhé procedura a čísla bez morálního základu. Negativní dopady digitální disrupce spolu s rozšiřujícím se pragmatismem, sekularismem a náboženským exkluzivismem vedou k takzvané morální únavě, rozleptávání celonárodních hodnot (tzv. Pančasíly*) a narušování veřejné etiky. Reakce na tyto komplexní výzvy proto nesmí být roztříštěná, ale vyžaduje integrální spolupráci církve, vlády, akademické sféry i celé občanské společnosti.
Čtyři směry na cestě k naději
Nóta definuje čtyři hlavní prioritní směry. Prvním je reorientace misie směrem k důraznému prosazování spravedlnosti a lidských práv. Druhým směrem je obhajoba sociálních a technologických práv. To zahrnuje posilování záchranných sociálních sítí, účinnější ochranu zranitelných skupin i vytváření bezpečného prostředí na internetu. Právě v digitálním světě má církev podle biskupů působit jako „polní nemocnice“ – šířením digitální gramotnosti a nabízením pomoci. Třetím pilířem je ekologická konverze, ochrana přírody a přechod na udržitelné zdroje. Čtvrtým směrem je pak etická výchova mládeže, formace odpovědných lídrů a upevňování rodiny jako první školy víry a dialogu.
Závěrem biskupové připomínají, že Bůh nepůsobí v izolovaném prostoru, ale uprostřed bolestí a nadějí tohoto světa. Katolická církev v Indonésii proto hodlá vystupovat jako kritický partner vlády a tvůrčí průvodce společnosti na cestě ke společnému dobru a trvalému míru a pokoji.
* Pančasíla představuje oficiální státní filozofii a konstitutivní morální základ Indonésie, vyhlášený při vzniku nezávislého státu v roce 1945. Pět základních principů této doktríny – víra v jednoho Boha, spravedlivá a kultivovaná lidskost, jednota země, konsenzuální demokracie a sociální spravedlnost – tvoří ústavní rámec mezináboženského dialogu a národní soudržnosti. Pro katolickou církev je Pančasíla klíčovou zárukou náboženské svobody a plurality v etnicky i nábožensky rozmanité společnosti, neboť brání přeměně země v teokratický či konfesijní stát i prosazování bezvýhradného sekularismu.
