Blahoslavený P. Władysław Findysz – první mučedník komunismu v Polsku
Vatican News
Vatikán – Polsko
Dorota Abdelmoula-Viet
Osudy blahoslaveného P. Władysława Findysze ukazují míru nenávisti komunistických úřadů vůči Církvi. Falešně obviněn z nucení lidí k náboženským úkonům byl odsouzen ke dvěma a půl roku vězení. Během věznění byl vystaven fyzickému i psychickému týrání a úřady mu znemožnily plánovanou operaci rakoviny jícnu. Propuštěn ve stavu krajního vyčerpání zemřel o několik měsíců později v pověsti svatosti. „Ani vězení, ani smrt ho neodloučily od Krista a od ovcí, které mu byly svěřeny,“ napsal o něm papež František v dopise k 50. výročí jeho mučednické smrti. „Kéž je blahoslavený Władysław pro všechny kněze výzvou k věrnosti, ke svatosti a k úplnému odevzdání v každodenní službě Kristu a bratřím. Pro všechny věřící nechť je znamením a příkladem důvěry v Boha a radikální oddanosti Kristu a hodnotám, které v evangeliu nabízí všem lidem.“
Povolání, které zrálo v nelehkém dětství
Władysław Findysz se narodil v roce 1907 v Krościenku Niżném u Krosna na jihu Polska, pod tehdejším rakouským záborem. Jeho dětství bylo poznamenáno bídou panující v regionu i osobní tragédií: když mu nebylo ani pět let, ztratil matku.
O několik let později, po krutostech první světové války a 123 letech záborů, se Polsko vrátilo na mapu Evropy jako suverénní stát, zatímco Władek vyrůstal ve stínu válečných zkušeností, jejichž následky zasáhly i jeho rodný kraj. V roce 1927 po maturitě vstoupil do kněžského semináře v Přemyšlu. Tam začala cesta, na níž měl hrdinským způsobem naplnit slova svatého Pavla, že nic „nás nedokáže odloučit od lásky Boží“.
Kněz mezi lidmi nesoucími rány a hrůzy války
Po kněžském svěcení a službě v několika farnostech – mimo jiné v Boryslavi a Drohobyči na území dnešní Ukrajiny, neboť část tehdejší přemyšlské diecéze tvořila území ležící dnes za východní hranicí Polska – přišel do Nowého Żmigrodu. Tehdy nemohl tušit, že farní kostel svatého Petra a Pavla, jehož se stal farářem, se jednou stane sanktuáriem zasvěceným právě jemu.
Multikulturní a konfesně rozmanitý region, v němž sloužil, byl místem setkávání různých tradic a kultur. Mladý kněz proslul mimořádnou srdečností a péčí o všechny obyvatele, ale také přísností, zejména k sobě samému. Jeho farníci v sobě nesli čerstvé a hluboké rány způsobené druhou světovou válkou. Německé úřady vysídlily všechny obyvatele obce včetně P. Findysze a samotný Nowy Żmigród byl téměř zcela zničen. Po návratu 23. ledna 1945 se kněz zapojil do obnovy farního života a pomoci obyvatelům zasaženým válkou. Brzy však musel čelit další hrozbě: represím komunistických úřadů a programové ateizaci společnosti.
„Narodil se, aby se stal knězem“
„Ve velmi těžkých časech, kdy na tomto území panovala okupace,“ vzpomínal jeden z jeho přátel Mieczysław Brożyna, „se nám snažil dodávat naději a říkal, že to všechno pomine. A že přijde doba, kdy se lidé budou na život dívat jinak. Dokázal se vcítit do života druhých a těšit je. Pomáhal chudým a nemocným.“ P. Findysz s nasazením vlastního života pomáhal pronásledovaným a osobám ohroženým na životě bez ohledu na jejich národnost či vyznání, včetně Židů, kterým pomáhal k útěku do Maďarska. „Chtěl celou farnost vést k Bohu. Cítil odpovědnost za každého člověka a každou rodinu. Sám pomáhal a prosil o pomoc pro potřebné. Myslím, že se narodil k tomu, aby se stal knězem.“
Apoštol jednoty národa
P. Findysz si uvědomoval, že těžká poválečná doba může přispět k rozdělení národa, těžce zkoušeného válkou a okupací. Kromě okamžité pomoci poskytované farníkům byl zastáncem jednoty národa a hlasatelem spolehlivé naděje ve všech oblastech života. Činil tak navzdory záměrům poválečného komunistického státu, který usiloval o odstranění Boha ze společenského života a katolickou církev i její kněze vystavoval represím.
Mládež ho měla ráda a farníci si ho vážili. Brzy se stal trnem v oku komunistickým úřadům – již od roku 1946 ho sledovala Státní bezpečnost (Urząd Bezpieczeństwa). V roce 1952 mu školské úřady zakázaly vyučovat náboženství na místním gymnáziu. Následně mu úřady dvakrát odmítly udělit povolení k pobytu v příhraničním pásmu, což mu znemožnilo vykonávat duchovní službu v části farnosti. Čas nejtvrdšího pronásledování se však shodoval s pracemi II. vatikánského koncilu.
„Koncilní čin dobroty“
Když během koncilních prací Jan XXIII. požádal věřící o duchovní podporu v podobě modliteb a „skutků dobra“, vznikla v Polsku z iniciativy primase Stefana Wyszyńského iniciativa „Koncilního činu dobroty“ – konkrétních skutků a modliteb přijímaných v polských rodinách a společenstvích jako podpora při naplňování koncilních rozhodnutí o morální obnově Církve. „Duch odpuštění, smíření, svornosti, odpuštění vašich křivd, skutečných či domnělých, bratrsky a přátelsky podaná ruka, úsměv a vlídný pohled pro všechny, to je nejlepší a nejúčinnější forma pomoci pro sjednocení křesťanů,“ psali tehdy biskupové. Koncilní činy dobroty, které se staly jedním z důležitých prvků polského duchovního programu spojeného s koncilem, byly tehdy fenoménem v rámci celé Církve.
Do tohoto díla se zapojil i P. Findysz a vybízel k němu své farníky. Po operaci štítné žlázy, kdy měl problémy s hlasem, zaslal jako osobitý a diskrétní projev péče o některé farníky více než sto dopisů. Vybízel v nich mimo jiné k péči o svátostný život, skoncování se zlozvyky a ke smíření a ukončení rodinných i sousedských sporů. Lidem žijícím v nesvátostných svazcích připomínal potřebu smířit se s Bohem a uspořádat svou situaci v Církvi a nabízel pomoc při uzavření svátostného manželství. Někteří adresáti se těmito výzvami cítili dotčeni a podali stížnost komunistickým úřadům. Ty následně posloužily jako základ pro obvinění P. Findysze z nucení občanů k náboženským úkonům a obřadům a v důsledku toho k zahájení stíhání a uspořádání monstrprocesu.
Odsouzen za víru
V roce 1963 byl zatčen a uvězněn v tehdejší věznici na zámku v Rzeszowě. Výmluvným znamením nenávisti, kterou vůči němu úřady chovaly, bylo ponižování a fyzické i psychické týrání, jemuž byl ve vězení vystaven. Byl obviněn mimo jiné z porušování ústavy a svobody svědomí a z nucení lidí k vyznávání katolické víry. V monstrprocesu byl odsouzen ke dvěma a půl roku vězení.
První dva měsíce trestu si odpykával v Rzeszowě. Dne 25. ledna 1964 byl převezen do Ústřední věznice v ulici Montelupich v Krakově. Přestože bylo tehdy potvrzeno, že trpí nádorovým onemocněním a vyžaduje neodkladnou léčbu, vězeňské i soudní orgány mu odepřely řádnou péči a znemožnily provedení dříve plánované operace jícnu – a to i přes intervenci diecézních orgánů a obhájce. V důsledku toho a také v důsledku fyzického a psychického týrání se jeho zdravotní stav prudce zhoršil. Dne 29. února 1964 byl ve stavu krajního vyčerpání podmínečně propuštěn. Vrátil se do Nowého Żmigrodu a zemřel 21. srpna 1964 v pověsti svatosti. Dne 19. června 2005 byl ve Varšavě beatifikován.
Překlad -dv-
