Sv. Augustin a dvě znovuobjevená kázání

Silvia Guidi – Vatikán

„Před dvěma lety, roku 2024 mě kontaktoval Paul Neubauer,“ vysvětluje vatikánským médiím prof. Christian Tornau. „Objevil v diecézní knihovně v polském Pelplinu středověký rukopis obsahující několik kázání přičítaných sv. Augustinovi. Požádal mě, abych mu pomohl tyto texty identifikovat a přeložit. Celý kodex byl sepsán ve 12. století v Dobřanech (něm. Doberan); dost možná byl opisem ztraceného rukopisu z dolnosaského Amelungsbornu, ovšem momentálně není proveditelné rekonstruovat osud jeho originálu hlouběji do minulosti.“

Objev

Z kázání obsažených v dotyčném rukopisu byla dvě známá: jedním z nich byla 37. promluva sv. Augustina, druhé bylo pseudoaugustinské. „Další dvě jsme nebyli schopni identifikovat ani já, ani můj přítel a kolega Clemens Weidmann,“ pokračuje Tornau. „Texty jsme přepsali a začali jsme s jejich analýzou s výhledem na pozdější publikaci. Byli jsme pochopitelně fascinováni představou, že jsme našli nové Augustinovy texty, ale brzy jsme začali být skeptičtí, protože nám připadalo, že některé pasáže neodpovídaly jeho stylu.“

Filologická analýza

Přesvědčení o jejich autenticitě, pokračuje prof. Tornau, je výsledkem hlubší filologické analýzy, která trvala přibližně dva roky. „Část práce proběhla během Summer School pořádané CSEL (Corpus Scriptorum Ecclesiasticorum Latinorum – Soubor latinských církevních autorů; pozn. red.) v létě 2025 ve Vídni se skupinou doktorandů a postdoktorských badatelů.“ Po tomto období intenzivního zkoumání a analýzy dospěla studijní skupina k závěru, že neexistují zásadní překážky pro určení autorství.

P. Giuseppe Caruso, odborník na myšlení sv. Augustina, k tomuto objevu dodává: „Za těchto specifických okolností a v očekávání možnosti prozkoumat dotyčné texty jsem toho názoru, že závěry německých kolegů stojí za nejvážnější úvahu.“

Proč pokládáte pracovní metodu kolegů z Würzburgu za spolehlivou?

Dočetl jsem se v tiskové zprávě, že prof. Tornau, vedoucí katedry ve Würzburgu, byl osloven se žádostí o analýzu kodexu uchovávaného v polském Pelplinu. Tento kodex obsahoval několik kázání sv. Augustina; o většině z nich máme dobré poznatky, byla však mezi nimi dvě dosud neznámá. Výskyt mezi texty s jistotou pokládanými za Augustinovy je určitým vodítkem, nikoli ovšem důkazem autenticity. Ten se objevil až prostřednictvím textové analýzy, která odhalila, jak jsem četl, usus scribendi zcela v souladu s Augustinovým.

Mohli bychom se ptát, jak je vůbec možné, že se tyto dvě Augustinovy promluvy nerozšířily tak jako řada dalších; troufám si hádat – je to ovšem pouze hypotéza – že proti tomu hrálo roli jejich téma. Augustin se totiž věnuje příběhu věštkyně z Endoru, po níž Saul chtěl, aby mu vyvolala Samuelova ducha (1 Sam 28). Je to pasáž problematická, protože se zdá, že potvrzuje možnost vyvolávání duchů zemřelých, jakkoli to je zakázaná praktika; zabývali se jí velcí exegeté starověku, jako byl Órigenés, Eustathios z Antiochie a Řehoř Nysský. Možná se některým středověkým opisovačům zdálo homiletické pojednání na toto téma (kterému se ostatně Augustin věnoval v dílech De diversis quaestionibus ad Simplicianum a De octo Dulcitiiquaestionibus) málo zajímavé. Každopádně bude nezbytné přečíst tyto texty, jejichž publikování nedočkavě vyhlížíme, abychom byli schopni říci něco více.

V pozdně latinském a středověkém světě byla otázka autorství chápána jinak – zcela odlišně od našeho pojetí autorského práva. Například v exegetických centonech se častokrát připisoval určitý text známé autoritě, aby se tak zaručilo jeho větší rozšíření. Mohl by to být i tento případ?

Důvodů, proč by mohl být nějaký text přisuzován jinému než skutečnému autorovi, je více. Mohlo se tak stávat ve zlé víře, v obavách, že by nějaký text nebyl nadále přepisován (to se stalo Apollinarovým spisům, které byly připsány Athanasiovi), anebo proto, aby se textu dostalo větší vážnosti: jeden augustiniánský řeholník první generace ve snaze zajistit, že jeho řád bude věrným vykonavatelem Augustinových řádových pravidel, vytvořil Sermones ad fratres in eremo, které připsal právě tomuto světci. Ale mohlo se také stát, že k určení autorství došlo v dobré víře: opisovač našel pěknou homilii, nadto v kodexu, který obsahoval další Augustinovy texty, a měl sklon připsat mu všechno. Jde evidentně o velmi různé okolnosti a je nezbytné je posuzovat případ od případu.

Soubor Augustinových děl je skutečně velice obsáhlý. Není tedy tak nepravděpodobné, že se může jednat o autentická kázání (a že bychom mohli teoreticky v budoucnu narazit na podobné nové objevy).

Augustin byl nesmírně plodný autor a skutečně se zdá, že měl co říci k jakémukoli tématu. Ano, je tedy skutečně naděje, že bychom mohli přijít na nové, dosud neznámé texty, především z nevydaných dopisů a promluv. Roku 1975 našel v Marseille sedmadvacet dosud nevydaných dopisů, Dolbeau v roce 1990 „objevil“ šestadvacet homilií, dalších šest se našly roku 2007 v Erfurtu, teď jsou to tyto dva nové texty; pořád je v co doufat…

Rád říkáte, že „církevní otcové jsou jako doly, z nichž těžíme poznání“. Co je v současnosti náplní vaší „těžařské“ práce?

Zabývám se především Augustinem, Jeronýmem a jedním konkrétním tématem, totiž pelagiánskou kontroverzí, která je sjednotila proti společnému nepříteli. Pelagius velmi vehementně hájil lidskou svobodu a schopnost zvolit si dobro a uskutečnit je, aniž by zároveň potvrdil, že člověk ve své omezené situaci neustále potřebuje podporu a pomoc Boží milosti. Je to fascinující, a zároveň obtížné téma: když usilujeme o to, abychom jednali správně, zdá se nám, že veškerá námaha je naše; a přece si uvědomujeme, že nám Bůh pomáhá, abychom chtěli a konali dobro. V konečném důsledku to znamená pochopit, jak Bůh jedná – tajuplným a často mlčenlivým způsobem – v nitru každého člověka; a to je téma jak uchvacující, tak komplikované.

překlad – zd –