Papežovo objetí, které přineslo úlevu. Mladá Španělka o boji s depresí

Antonella Palermo – Vatikán

Carmina Santamaría Tejada má zářivý, upřímný úsměv. Je učitelka a je jí třicet pět let. Našla v sobě odvahu prolomit to, co sama nazývá tabu: mluvit o duševním zdraví. Milionům lidí vyprávěla o svém boji s depresí, která ji od puberty způsobovala nepředstavitelné utrpení a vedla dokonce k neúspěšnému pokusu o sebevraždu. Letos 9. června se Carmina a další mladí lidé sešli na Olympijském stadionu v Barceloně na setkání s papežem, aby se s ním podělili o své naděje a obavy.

Papežovo objetí – úleva pro duši

„Bylo to opravdu srdečné objetí, objetí, které mi přineslo úlevu. Jako když jsi unavený a najednou tě někdo obejme a veškerá tíha zmizí – ta emocionální tíha, to těžké břemeno, které nosíš…“. Tak vzpomíná Carmina po téměř dvou měsících na svůj rozhovor s Lvem XIV., na pocit, že byla hluboce pochopena, a na prožitek milosti – plné lásky, otcovské a velmi konkrétní přítomnosti. „Byl to okamžik úlevy pro duši.“

Bylo to na začátku postní doby. Carmina spolupracovala s  pastorací mládeže v Barceloně a připravovala písně pro sbor, který vede. Kněz zodpovědný za pastorační službu k ní přišel a vyprávěl jí, že byl právě svědkem sebevraždy. Byl tím hluboce otřesen. „Povídali jsme si a já jsem se s ním podělila o svůj osobní příběh, o část svého života, o které dosud nevěděl. O několik dní později mi zavolal s návrhem, abych o své zkušenosti vyprávěla Svatému otci během jeho nadcházející návštěvy. Zeptal se: ‚Chtěla bys položit papeži nějakou otázku?‘“

Setkání s Bohem – důvod k životu

Z náhodného rozhovoru tak vzešla možnost vynést na světlo temnotu, která se díky správné léčbě časem opět proměnila ve světlo – vnitřní světlo a světlo pro ostatní. Carmina hovoří o „druhé šanci“, kterou dostala po neúspěšném pokusu o sebevraždu. „Boží ruka byla se mnou už dříve, ještě před tím zoufalým krokem. Vydržela jsem tak dlouho… nejen díky dobré terapii, která mi velmi pomohla. Právě jsme se dostávali z pandemie COVID-19 a vzpomínám si, že každé odpoledne jsem chodila na mši svatou. Nosili jsme roušky a já jsem celou mši proplakala, protože už jsem neměla sílu. A přesto jsem před odchodem říkala: „Pane, uvidíme se zítra. Pane, vrátím se zítra, vydržím ještě jeden den.“ A tak to šlo den za dnem.“

Hudba a sbor – balzám pro duši

Carmina vyučuje angličtinu a hudbu. Právě hudba – zpěv, skládání, hra na kytaru a klavír – pro ni vždy byla „ventilem emocí“, který se ukázal být také formou terapie. „Když mi bylo špatně, když jsem byla ponořená do deprese, velmi mi to pomáhalo. Vzala jsem kytaru a začala zpívat. Zpívala jsem písně k Panně Marii, i ty smutné, zpívala jsem pro Pána. A když jsem skončila, byla jsem prostě mnohem klidnější. Velmi mi to pomohlo a díky tomu jsem cítila značné zlepšení.“

Den po setkání s papežem na stadionu mohla své hudební dovednosti předvést v kostele sv. Augustina v Barceloně, kde její sbor „Sent la Creu“ zajistil hudební doprovod setkání papeže s pracovníky charitativních organizací ve čtvrti Raval.

Pandemie a křehkost mladých

Carmina je pátá ze šesti sourozenců a s hrdostí hovoří o své krásné, početné rodině. Pochází z Alicante, učí na škole v Hospitaletu a má velmi silný vztah se svými žáky. Vnímá, jak velmi jsou náchylní ke zranění. Dospívání je vždycky obdobím zvláštní citlivosti a navíc sociální sítě představují pro psychiku mladých lidí stále větší hrozbu. Obecně se uznává, že pandemie COVID-19 představovala zlomový bod – dodnes mnoho chlapců a dívek pociťuje psychosomatické následky tohoto mimořádně traumatického období.

I v případě Carminy pandemie prohloubila problémy, které existovaly již dříve. „Jako teenagerka jsem trpěla depresí a ta nikdy nebyla úplně vyléčena. Prostě jsem žila dál. A pak přišel COVID. „Studovala jsem na univerzitě a zároveň pracovala téměř na plný úvazek. Vyčerpání, přesvědčení, že za nic nestojím, že jsem pro ostatní přítěží… Ten pocit, že jsem potřebná jen tehdy, když pomáhám ostatním. Jako člověk sama o sobě nic neznamenám. A ten pocit byl čím dál silnější. Neuvědomíš si to, dokud se nedostaneš do bodu, kdy jsi už úplně vyčerpaná – psychicky i fyzicky. Hlava ti pak začne hrát divné hry. Namlouvá ti, že na nic nestačíš, že musíš něco udělat, ale nedokážeš to udělat dobře. Stále pracuješ, nutíš se k námaze a pracuješ ještě víc, až si nakonec začneš myslet, že máš menší hodnotu než kus šutru vedle tebe. A zapomínáš sama na sebe.“

Úsměv se stává zdí

Zapomínání na sebe pak přestává být známkou zdravé pokory a stává se touhou vymazat vlastní existenci, zmizet, ustoupit z cesty. „Je to omyl, který si uvědomíš až když už jsi na dně a říkáš si: ‚Dobře, ale co teď?‘ První myšlenka, která mi přišla na mysl, když jsem se probudila – přesvědčená, že už se neprobudím – byla: ‚Co jsem to udělala? Chci přece žít, jak jsem se mohla dostat do takového stavu? Tolik let bojuji, abych šla vpřed, abych se z toho dostala. Jak jsem mohla skončit právě takhle?‘“

Jeden z bratrů, se kterým má obzvláště blízký vztah, ji po téměř třech letech této bolestivé cesty povzbudil, aby vyhledala odbornou pomoc. „O pomoc jsem požádala příliš pozdě,“ přiznává. Dnes znovu našla radost ze života a prožívá jej v plnosti. V jejím srdci je mnoho tužeb, mimo jiné i po založení rodiny. Změnil se však především její pohled na svět a její vědomí – a také pochopení, že utrpení by se nemělo spiritualizovat ani redukovat na výhradně na duchovní rovinu. Takovou odpověď slyšela od Lva XIV. Pán ví, ujišťuje Carmina. Pán kráčí s námi. Je všemocný. „Ale v těch chvílích si to člověk neuvědomuje.“

Tabu mezi teenagery – neustále propojení, a přesto osamělí

„Mluvit o takových věcech je stále velkým tabu,“ poznamenává. Vidí to každý den ve škole, když pozoruje masky, které si mladí lidé nasazují. „Jsme spolu velmi propojeni, ale velmi povrchně. Nevytváříme hluboké vztahy. Kdysi člověk měl tři přátele, ale šlo o opravdu hodnotné vztahy. Dnes má člověk pět set známých, s nimiž jsou vztahy velmi povrchní. Nejde o to, že by tito lidé nebyli hodnotní – povrchní je samotný vztah. Tímto způsobem klamete sami sebe. Myslíš si: mám spoustu známých, mluvím s mnoha lidmi, takže nejsem osamělý… A ve skutečnosti jsi sám. Protože když trpíš, když máš problémy, nevíš, komu o nich můžeš říct. Nevíš, komu věřit, aby se ti ten člověk nevysmál, neodsoudil tě ani o tom neřekl někomu jinému.

Proto o tom lidé nemluví. Uzavírají se ještě více do sebe. A úsměv – i když je něco krásného – se může stát také něčím smrtelně nebezpečným. V mém případě nikdo z mého okolí nevěděl, že trpím depresí. Proč? Protože odjakživa žiji s úsměvem. Vždycky. Je to jako zeď: lidé vidí úsměv a přestanou se starat. A mysl má obrovskou sílu. Pokud se nenaučíš ji ovládat, dokáže tě úplně zničit.“

Kam se poděla empatie?

„Mám strach o své žáky. Opravdu mě to znepokojuje, protože v nich vidím mnoho utrpení, velmi tichého. Vidím, že se neotevírají, že jsou velmi uzavření do sebe, že v nich je hodně předstírání: předstírání, že jsou úžasní, že je všechno v pořádku, že jsou lídři… Proto se ve škole snažíme, aby si uvědomili, jak důležité je mít zdravé srdce, zdravou mysl a zdravý život. Vidím však, že se potýkají s obrovským tlakem, aby byli krásní, dokonalí, zajímaví, vždy ještě více „in“. A to vůbec nepomáhá.“ To, co opravdu pomáhá, je nebát se vlastního vnitřního neklidu. Připomněl to také papež ve svém videoposelství, které v posledních dnech adresoval mladým Portugalcům na setkání „Rejoice“ v Lamegu. Jde o to znovu si uvědomit, že jsme lidé, a ne superhrdinové. Právě takoví jsou svatí. Takový je Kristus.

„Hodnoty jako empatie a úcta mizí, protože nakonec záleží jen na mých zájmech, mých záležitostech, mém prostoru… Nesdílíme se navzájem, nemluvíme spolu, nevedeme skutečný dialog, neexistuje autentická výměna názorů ani ochota ustoupit,“ – říká Carmina. Lev XIV. připomíná, že znovuzískání naší lidskosti – i v její křehké, zranitelné podobě – nás učiní schopnými měnit svět k lepšímu. Carmina to dnes už ví. A právě tomu zasvětila svůj život.