Církevní historik o schizmatech v dějinách církve

Velké schizma z roku 1054

První hluboké schizma, a tedy rozkol, zažila církev před téměř 1000 lety, v roce 1054, kdy se od sebe oddělily církev Východu a Západu. „Byla to situace, v níž se vše prolnulo. Šlo o odlišné politické koncepce, ale také velmi silně o chápání církve,“ říká profesor Klaus Unterburger, vedoucí katedry církevních dějin středověku a novověku na Katolické teologické fakultě Univerzity Ludwiga Maxmiliána v Mnichově.

„Papež a římská eklesiologie v 11. století si stále více nárokovali jurisdikční primát nad celou církví, což bylo na Východě odmítáno. Stojí za tím však také ještě něco jiného, a to proces odcizování v rámci dějin zbožnosti. Na Východě se žilo podle jiných tradic než na Západě. Z těchto odlišných tradic – například zda se při večeři Páně používá kvašený nebo nekvašený chléb – se vlastně vzájemně konstruovaly sekundární teologické debaty a konfliktní témata.“

Přestože dnes považujeme za rozhodující datum rok 1054, není tomu tak, že by předtím ke schizmatickým momentům nedocházelo, a stejně tak ani toto datum nebylo zcela definitivní, společné rysy přetrvávaly nadále, zdůrazňuje prof. Unterburger. Schizma se upevňovalo v průběhu času.

„Rozhodující v tomto směru bylo dobytí Konstatinopole ve 13. století, kdy západní dobyvatelé neuznali pravoslavnou hierarchii. Zřídili si vlastní latinskou hierarchii podřízenou papeži. Tato zatvrzelost a vyplenění Konstantinopole jsou události, které schizma natolik upevnily, že se vrylo do paměti. Celkově šlo však o dlouhý proces odcizování, který neprobíhal zcela lineárně a nebyl natolik jednoznačný, aby se dalo říci: v roce 1054 schizma a předtím společenství.“

Lutherovo schizma

Jak se liší Lutherovo schizma a následná reformace od tohoto prvního velkého rozkolu? Lze události 16. století přirovnat ke rozkolu s pravoslavnými?

„Obecně platí, že u Martina Luthera hrály od počátku větší roli teologické a koncepční důvody,“ říká profesor Unterburger. Zatímco Luther byl profesorem teologie a od počátku s ním byl veden proces jako s kacířem, u pravoslavných bylo rozhodující odcizení v každodenním životě; tam šlo skutečně spíše o schizma, dodává. Nicméně i v případě protestantské reformace byla cesta ke smíření otevřená ještě dlouho po Lutherově odsouzení v roce 1520.

„Římský rozsudek přišel brzy, v roce 1520, ale cesta byla ještě dlouho otevřená; pokračovalo se v náboženských rozhovorech nebo zcela výrazně na říšském sněmu v Augsburku v roce 1530, kde se téměř podařilo dohodnout se na něčem společném.

Byl to pomalý proces, u něhož nelze s odstupem času říci, že muselo od samého počátku dojít ke schizmatu, k rozkolu církve. Tento rozkol církve je procesem, jehož výsledkem je konstelace, která se dynamicky vyvíjela a v níž hrálo roli mnoho faktorů.“

Jindřich VIII. a anglikánské schizma

Zvláštním případem je otázka anglikánské církve. Přestože byla jistě ovlivněna některými tématy reformace na kontinentu, původ rozkolu je ve schizmatickém jednání Jindřicha VIII., který se prohlásil za jedinou suverénní hlavu anglické církve a odtrhl se od Říma.

„Jednalo se o schizmatický čin, který později stále více přecházel i do hereze, tedy jiného vyznání víry. To je ovšem srovnatelné spíše s východní církví ve středověku než s reformací, která byla od samého počátku spíše obsahovou debatou o víře,“ domnívá se profesor Unterburger.

Problémy s uznáním posledních dvou koncilů

Lefébvristé, tedy členové Kněžského bratrstva sv. Pia X. odmítají uznat některé závěry II. vatikánského koncilu. Obdobná situace však nastala již před více než sto lety, po I. vatikánském koncilu, kde tehdy z rozkolu vzešli starokatolíci. Jak podotýká prof. Unterburger, mezi oběma jsou podobnosti, ale také rozdíly, zejména pokud jde o obsah obou odmítnutí.  

„U obou skupin však platí, že se hlásí k věrnosti staré církvi před koncilem a k nepřijímání novot: u starokatolíků jde o I. vatikánský koncil a u lefébvristů o II. vatikánský koncil. Zadruhé máme u těchto odpadlických skupin problém v tom, že chtějí a musejí zajistit svou kontinuitu. To znamená, že pokud je někdo oddělen od oficiální římskokatolické církve a chce dále existovat, potřebuje duchovní, kteří mohou a mají zajistit kontinuitu svěcení. Starokatolíci se proto v roce 1873 rozhodli vysvětit biskupa. Vroclavský církevní historik Reinkens se stal prvním starokatolickým biskupem.

Podobně tomu bylo u Bratrstva sv. Pia X., když byl Marcel Lefébvre již v pokročilém věku. Nejprve byli vysvěceni kněží, aby se zajistila další existence. Poté došlo v roce 1988 poprvé k biskupskému svěcení, při kterém byli vysvěceni čtyři biskupové. Nyní, v roce 2026, přišel druhý akt, protože i tito biskupové jsou samozřejmě již v pokročilém věku. Aby se zajistila další existence, byla opět vykonána tato nepovolená biskupská svěcení.“

Co bude dál?

Co bude dál je těžké předpovědět, podotýká prof. Unterburger. Po biskupském svěcení z roku 1988, následovala exkomunikace, kterou v roce 2009 částečně zrušil papež Benedikt XVI.

„V Bratrstvu sv. Pia jsou určité vývojové etapy katolické církve jakoby „zmrazené“. Pravděpodobně to bude tak, že na jedné straně budou konzervativní proudy katolicismu pro část věřících rozhodně přitažlivé. Na druhé straně tato zamrzlá schizmatická situace pravděpodobně nebude trvat věčně. To znamená, že nejspíše s částí z nich dojde k pokusům o smíření a kompromisy, zatímco jiná část se pravděpodobně opravdu zatvrdí a dojde k definitivnímu rozkolu. Já sám nevěřím, že dojde k všeobecnému návratu a integraci do katolické církve, spíše se domnívám, že pro některé bude vybudován most, zatímco jiní se definitivně odtrhnou.“ – říká prof Untergburger a dodává, že jde pouze prognózu, která se může ukázat jako mylná a vývoj se může ubírat jinou cestou.

Domradio/Köln  - jb -