Sv. Pavel VI. – stále aktuální pozvánka k „péči o člověka“
Amedeo Lomonaco (redakčně upraveno)
Pavel VI. byl prvním papežem, který se vydal na apoštolskou cestu letecky. Stalo se to roku 1964, konkrétně 4. ledna, kdy zahájil svou pouť do Svaté země těmito slovy:
„Správně bylo řečeno, že nástupce prvního mezi apoštoly se po dvaceti stoletích vrací tam, odkud Petr vyšel hlásat křesťanství. Naše cesta skutečně má být návratem ke kolébce křesťanství, kde hořčičné zrnko z evangelního podobenství zapustilo své první kořínky a vyrostlo jako košatý strom, který dnes zastiňuje celý svět. Je to cesta modlitby na místa posvěcená životem, smrtí a zmrtvýchvstáním našeho Pána.“
4. října roku 1965 zazněl poprvé papežův hlas v sídle OSN v New Yorku. Pavel VI. zde mluvil o míru a jeho slova jsou nadále aktuální i v naší době:
„Už nikdy jedni proti druhým, už nikdy, nikdy více! Právě s tímto cílem především vznikla Organizace spojených národů: proti válce a pro mír! (…) Jen vzpomeňme na prolitou krev milionů lidí, na bezpočetná a neslýchaná utrpení, zbytečné masakry a hrozivé ruiny – to všechno potvrzuje smlouvu, která vás sjednocuje spolu s přísahou, že budoucnost musí být jiná: nikdy více válku, nikdy více válku! Mír, mír musí řídit osudy národů a celého lidstva!“
Co potřebuje člověk a co církev?
7. prosince 1965 na závěr II. vatikánského koncilu poukázal Pavel VI. na duchovní směřování této mimořádné události, tohoto shromáždění svolaného roku 1962 papežem Janem XXIII.:
„Náboženství Boha, který se stal člověkem, se setkalo s náboženstvím – a skutečně takové je – člověka, který se činí Bohem. A co nastalo? Srážka, boj, exkomunikace? To vše se mohlo stát, ale nestalo se. Duchovním paradigmatem Koncilu se stal dávný příběh o Samaritánovi. Celým Koncilem prostoupila úžasná sympatie. Pozornost našeho shromáždění upoutaly potřeby člověka – o to větší, oč větším se činí synové země. Alespoň v tomto nám přiznejte zásluhu vy, kdo se nazýváte moderními humanisty, popírajícími transcendenci věcí nejvyšších: také my, my především věnujeme péči člověku.
15. listopadu 1972 při generální audienci pronesl Pavel VI. promluvu, která začínala otázkou: „Co jsou dnes největší potřeby církve?“ A vysvětlil, že jednou z nich je „bránit se proti zlu, které nazýváme zlým duchem. Již o slavnosti sv. Petra a Pavla téhož roku povzbuzoval papež k vytrvalému odporu vůči silám temnot:
„Řeklo by se, že nějakými trhlinami pronikl satanův dým do Božího chrámu. Jsou tu pochybnosti, nejistota, problémy, neklid, nespokojenost, konfrontace. Už více není důvěra v církev – důvěry se dostává prvnímu profánnímu prorokovi promlouvajícímu z toho či onoho sdělovacího prostředku, z toho či onoho hnutí ve společnosti, za nímž běžíme a žádáme od něj recept na skutečný život.“
Také tato slova jsou v dnešní době více než aktuální – v době polopravd, „alternativních pravd“ a fake news, v době masově vyráběných a cíleně šířených lží…
Cesty k jednotě
Roku 1965 římský biskup a konstantinopolský patriarcha sňali vzájemné exkomunikace, které devět století dělily křesťanský Východ a Západ. 14. prosince 1975, k desátému výročí této události, se v Sixtinské kapli konala slavnostní bohoslužba v rámci ekumenického setkání římské a konstantinopolské církve. Římský biskup všechny zaskočil, kdy poklekl před zástupcem konstantinopolského patriarchátu, metropolitou Melitónem z Chalkedonu, a políbil mu nohy. Metropolita Melitón později toto mimořádné gesto popsal slovy: „Jedině světec by mohl udělat něco takového.“
S výhledem do věčnosti
Při oslavě sv. Petra a Pavla roku 1978, patnáct let po papežské volbě, rekapituloval svůj život a připomněl, že „po osmdesátých narozeninách se lidský život přirozeně chýlí k západu“. S apoštolem Pavlem mohl říci: „Dobrý boj jsem bojoval, svůj běh jsem dokončil, víru jsem uchoval.“ A s pohledem na Petra i Pavla, „velké a pevné sloupy římské i všeobecné církve“, dodal:
„I když jsem nepochybně nejmenší a nehodný Petrův nástupce, v celkovém pohledu na dobu, kdy mi Pán svěřil svou církev, mohu říci s čistým svědomím, že jsem neúnavně před celou církví a celým světem znovu a znovu vyznával: ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.“
Osmdesátiletý papež, se srdcem zlomeným nad ztrátou osobního přítele Alda Mora, italského politika uneseného a zavražděného Rudými brigádami, ale s vědomím velkých věcí, které Bůh prostřednictvím jeho služby uskutečnil, zemřel krátce poté, navečer o svátku Proměnění Páně. Ve Svaté zemi, na Hoře proměnění, kam tradice umisťuje tuto evangelní událost, je dosud památník odkazující na apoštolskou cestu Pavla VI. Papež František jej 14. října 2018 svatořečil; při této příležitosti řekl: „Také dnes nás povzbuzuje spolu s Koncilem, jehož moudrým kormidelníkem byl, abychom žili své společné povolání: všeobecné povolání ke svatosti. Nikoli k polovičatosti – ke svatosti.“
- zd -
