Prvomájová památka sv. Josefa Dělníka
1. května 1955 byli na papežské audienci přijati zástupci „Křesťanských sdružení italských pracujících“ (Associazioni cristiane lavoratori italiani, ACLI), která stála od svého vzniku (1944) pod patronátem sv. Josefa. Papež Pius XII. se tehdy v promluvě postavil za spravedlivé úsilí o zlepšení pracovních podmínek:
„Církev nemůže nevidět a přehlížet, že pracující lidé ve snaze zlepšit své podmínky narážejí na struktury vzdálené od přirozeného řádu věcí a protivící se Božímu řádu i plánu, který On sám stanovil pro pozemská dobra. […] Který kněz a který křesťan byl mohl zůstat hluchým vůči hlasu z hlubin světa, který je dílem spravedlivého Boha, hlasu volajícího po spravedlnosti a duchu bratrství?“
Pius XII. také jménem církve přijal za vlastní oslavu Prvního máje coby Svátku práce: „Tento den, 1. května, přijal svět práce za svůj vlastní svátek s úmyslem inspirovat všechny lidi k docenění důstojnosti práce a ke vzniku společnosti a zákonů založených na spravedlivém rozdělení práv a povinností.“ Při této příležitosti oznámil své rozhodnutí „ustanovit liturgickou oslavu sv. Josefa Dělníka právě na den 1. května […], protože tento skromný a pokorný nazaretský řemeslník jenem představuje před Bohem a před církví důstojnost dělníka pracujícího vlastníma rukama, ale také je a bude starostlivým strážcem pracujících lidí a jejich rodin“. (AAS 47/1955, str. 402–406)
Sv. Josefovi věnoval svou exhortaci Redemptoris custos z 15. srpna 1989 sv. Jan Pavel II.: „Nad prací tesaře v nazaretském domě se rozprostírá totéž klima mlčení, které je společné všemu, co je svázáno s postavou svatého Josefa. Toto mlčení současně zvláštním způsobem odhaluje vnitřní profil této postavy. Evangelia mluví výlučně o tom, co Josef »udělal«. Přesto tímto mlčením zahalené Josefovy »skutky« umožňují odkrýt klima hluboké kontemplace: Josef byl den co den ve styku s tajemstvím »od věků skrytým v Bohu«, které »se usídlilo« pod střechou jeho domu.“ (č. 25)
Sv. Jan Pavel II. také potvrzuje zvláštní vztah sv. Josefa vůči pracujícím lidem: „Kéž se stane svatý Josef pro všechny jedinečným učitelem účasti v Kristově spásonosném poslání, které je v církvi údělem každého jednotlivce i všech: manželů i rodičů, těch lidí, kteří žijí z práce vlastních rukou či z jakékoli jiné práce, osob povolaných k životu kontemplativnímu i povolaných k apoštolátu.“ (č. 32)
Papež František se postavou a posláním sv. Josefa zabýval v apoštolském listě Patris corde z 8. prosince 2020: „To, na čem záleží, dokáže Bůh vždycky zachránit, pokud použijeme odvážnou vynalézavost nazaretského tesaře, který umí proměnit problém v příležitost, maje na prvním místě důvěru v Prozřetelnost. […] Svatý Josef byl tesař, který poctivě pracoval, aby zajistil živobytí své rodině. Od něho se Ježíš naučil hodnotě, důstojnosti i radosti z toho, co znamená jíst chléb – plod vlastní práce. V této naší době, kdy se ukazuje, že se práce znovu stává naléhavou sociální otázkou, že nezaměstnanost místy dosahuje závratné výše i v zemích, kde byl po desetiletí zřejmý určitý blahobyt, je nezbytné si nově uvědomit a pochopit význam práce, jež dává důstojnost a jejímž vzorným patronem je svatý Josef.“ (č. 5–6)
Dnešní památka sv. Josefa, hlavy rodiny vtěleného Božího Syna, který se nestyděl za to, že je nazýván „synem tesařovým“ (Mt 13,55) nás učí nejen najít střední cestu mezi dvěma extrémy v pochopení práce – totiž mezi pohrdáním a naopak její absolutizací. Učí nás, jak objevit její pravý smysl: jako spoluúčast na díle stvoření a spásy: „Pro věřící je jisté jedno: lidská individuální i kolektivní činnost, neboli ono nesmírné úsilí, jímž se lidé snaží během staletí zlepšovat své životní podmínky, uvažuje-li se samo o sobě, je ve shodě s Božím záměrem. […] Muži a ženy, kteří vydělávají na živobytí sobě i rodině a svou činnost konají jako účelnou službu společnosti, mohou být právem přesvědčeni, že svou prací pokračují v díle Stvořitelově, jsou na prospěch svým bratřím a přispívají osobním přičiněním k uskutečnění Božího plánu v dějinách.“ (GS 34)
- zd -
