Po stopách svaté Rity – brazilská řeholnice na misiích v italském městečku Roccaporena
Andressa Collet – Vatican News
Vazbami, které stály na počátku tohoto životního příběhu, se prolínají dva státy, jedna rodina a úcta ke svaté Ritě z Cascii. Z obdobné provázanosti vznikla také reportáž, kterou právě začínáte číst. Je pod ní podepsána Andressa Collet, dcera dnes již zemřelé Rity Collet, která byla vzdálenou sestřenicí sestry Marie Atílie Collet. Všechny tyto ženy se narodily v Brazílii, avšak dvě z nich dnes žijí v Itálii, kde se rodinná historie dále duchovně rozvinula. Tato zeměpisná a generační pouť vede až do středoitalské Umbrie, kde najdete městečko Roccaporena , ležící zhruba šest kilometrů od Cascii, města svázaného s životem svaté Rity. V Roccaporeně dnes žije sestra Maria Atília, která náleží k mezinárodní kongregaci Rodiny Consolata (Panny Marie Těšitelky), a věnuje se poutníkům, kteří na toto místo přicházejí, protože vyhledávají modlitbu a milosti, přisuzované svaté Ritě, patronce v beznadějných situacích. Zhruba před rokem, když se do tohoto kraje přistěhovala, zařadila tato brazilská řeholnice do svého každodenního běhu také jeden zvláštní projev osobní zbožnosti. Sestra Maria Atília se totiž denně modlí za zesnulou matky novinářky Andressy Collet, která se podepsala pod tuto reportáž. „Modlím se za ni na tomto místě“, vypráví. „Od té doby, co jsem sem přijela, otevírám ráno v půl šesté bránu, a modlitba za tvou matku bezprostředně přichází“.
Brazilská řeholnice přitom ukazuje na kostel sv. Montana v Roccaporeně, kde svatá Rita z Cascii (1381-1457) obdržela katolické vzdělání a přijala svátosti prvního svatého přijímání, biřmování a manželství. Na tomto místě jsou též pohřbeni její příbuzní a nejstarší obyvatelé tohoto městečka. Kostelík tak v čase uchovává památku původních obyvatel tohoto místa. Dnes kostel sv. Montana vítá poutníky pocházející z různých zemí, kteří přicházejí, aby se zde modlili a svěřili přímluvám svaté Rity případy, které se zdají bezvýchodné. V tomto kontextu se sestra Maria Atília pokouší propojit současné ctitele sv. Rity a první životní údobí této světice, prodchnuté křesťanskou výchovou, kterou přijala právě zde, v Roccaporeně: „Svatá Rita sem každou neděli přicházela, aby se účastnila společné modlitby. Zde prožila plnost křesťanského života. Naučila se zde modlit, odpouštět, prosila tu Boha o milost odpuštění a manželova obrácení – a nejen to. Modlila se také za pokoj na celém tomto území, které ovládaly dvě skupiny, bojující o moc až do té míry, že se uchylovaly k vraždám.“
Duchovní a zeměpisná procházka po Roccaporeně
Brazilská řeholnice se dnes na ulicích městečka Roccaporena pokouší vykládat odkaz svaté Rity a přetavit tak její životní příběh, plný útrap a odpuštění, v konkrétní prožitek pro přicházející poutníky. V rodném domě svaté Rity se poutník setkává s jejím dětstvím a prostotou nevelkého pokoje, kde se narodila a kde se uchovává její pokrývka, užívaná za tuhé zimy, kdy mohou teploty v této oblasti klesnout až na dvacet stupňů pod nulou. Pokrývka není původní, ale jedná se o přesnou nápodobu s využitím kožených částí z originální pokrývky svaté Rity.
Sestra Maria Atília dále návštěvníky doprovází do domu, kde svatá Rita žila jako manželka, matka a vdova, předtím, než vstoupila do kláštera, a pomáhá jim, aby pochopili rodinný rozměr jejího života a bolest, která pronikala jejím bytím. Z tohoto domu světice vystupovala na návrší nad městečkem, aby se tam modlila, až na strmou skálu, čnící ve výši 827 metrů, kam také dnes po 314 schodech vystupuje řada dalších poutníků. „Usilovně se modlila za obrácení svého manžela, který byl velký zločinec. Rita vycházela z domu a vystupovala na tuto horu, až na místo, kde byl velký bílý kámen – místo, kde se modlila nejen ona, ale také mnozí další poutníci. Již v její době to bylo místo usebrání a modlitby.“
Dům, kde sv. Rita žila v manželství, se dnes stal „domovem modlitby“, kaplí, otevřenou veřejnosti, kam často přicházejí mladé dvojice, připravující se na manželství, s dojetím vypráví sestra Maria Atília: „Je zajímavé, že ještě dnes tento dům přijímá mladé lidi, kteří se sem přicházejí modlit vpředvečer svého sňatku. Považuji to za něco velmi silného. Vždy si vzpomenu na Ritu, která zde žila s dětmi, zatímco její muž připravoval nějaký zločin. A ona se za něj modlila, aby se Bůh dotkl jeho srdce. Anebo přemýšlím o tom, jak Rita s láskou vychovávala své syny jako matka, která si pro něj přeje to nejlepší a předává jim hodnoty, které manžel neměl. Nevíme, zda na tuto horu vycházela také v zimě, ale určitě tam chodila ve dne, protože v noci by to nebylo možné. Vnímala, že v té výšce má blíže k Bohu. Byla to veliká žena, výjimečná světice“.
Návštěva umbrijského městečka Roccaporena, které tvoří kamenné domy a vroubí horská krajina, zahrnuje také „lazaret“, kde svatá Rita s láskou pečovala o nemocné, „Zahradu zázraků“, spojenou se slavným zázrakem rozkvetlé růže a fíků, které se objevily vprostřed zimy, a svatyni augustiniánky sv. Rity, která je duchovním středem tohoto místa.
Odkaz svaté Rity spočívá v modlitbě a odpuštění
Poutníci za doprovodu sestry Marie Atílie nejenom navštěvují městečko Roccaporena, ale ubírají se také životem svaté Rity a hodnotami, které jej provázely. A těmi je modlitba a odpuštění jako cesta vedoucí k pochopení Boží velikosti. „Život svaté Rity je ohromující. Prožívala jej jako modlitbu s ukřižovaným“, vysvětluje sestra Maria Atília s poukazem na nejhlubší základ veškerého konání této augustiniánské světice. A právě v této ženě, oddané modlitbě, se taktéž zrcadlí život brazilské misionářky, která se již dávno předtím, než se vydala doprovázet poutníky po Roccaporeně, ubírala jinými misijními stezkami a překračovala zeměpisné i kulturní hranice. Pracovala v Brazílii, Itálii, Portugalsku, Španělsku a Mosambiku. Zejména v této posledně jmenované africké zemi, kde více než patnáct let žila mezi městy Pembou v provincii Cabo Delgado a Maputem, shromáždila zkušenost, která ji dnes, v jejích jedenaosmdesáti letech, přivádí k přijímání poutníků a naslouchání jejich prosbám i díkům. „Zeptali se mne, jestli bych byla ochotná sem přijet. Nikdy jsem si nevybírala místo, kde mám žít. A dnes se cítím šťastná. Lidé, kteří mne potkávají, říkají, že jim předávám štěstí, a tak musím děkovat Bohu. Je to požehnáním pro mne, ale také pro každého přicházejícího poutníka, protože odchází s vnitřním pokojem a jiným pohledem na život.“
- jg -
