Milosrdenství v ulicích Mexika
Sestra Susy Vera
Hlavní město Mexika je metropolí, která se vyznačuje hlubokými rozpory, nerovností, chudobou, marginalizací a strukturálním násilím, zasahujícími široké vrstvy obyvatelstva. Mezi mnoha zranitelnými skupinami, které kráčejí po jeho ulicích, najdeme také ženy, jež kvůli různým životním okolnostem upadly do prostituce. Za každou z nich se skrývá složitý životní příběh, mnohdy poznamenaný násilím, opuštěností, nedostatkem příležitostí a vyloučením, počínajícím již v nejútlejším věku. Před touto skutečností se denně ocitají sestry oblátky Nejsvětějšího Spasitele, které vycházejí do ulic, a to v i nočních hodinách, a berou na sebe rizika, jež toto poslání obnáší. Jejich zrak nesoudí ani se neptá na minulost, ale uznává člověka a jeho důstojnost. Sestry oblátky do tohoto kontextu pozvaly misionářku Lucíi Herrerías z misijního společenství Verbum Dei, aby se ženami na ulici sdílela Boží slovo.
„Když mne oblátky Nejsvětějšího Spasitele vyzvaly, abych s nimi spolupracovala v apoštolátu, který vykonávají se ženami v situaci prostituce, vzbudila můj zájem možnost, že bych mohla sdílet Boží slovo s těmi nejubožejšími z ubohých…se ženami, které jsou těmi nejchudšími z chudých.“
Svědectví této misionářky nicméně potvrzuje cosi zcela zásadního – totiž skutečnost, že i nejtvrdších situacích si lidské srdce uchovává otevřenost vůči Bohu. „Již od první chvíle mne oslovila otevřenost těchto žen a jejich vnímavost vůči Božímu slovu. To, jak dokážou postřehnout Boží milosrdenství a blízkost Boha vprostřed obtížné situace, kterou prožívají.“ Oblátky se k prostitutkám přibližují na místech, kde tyto ženy pracují, a zvou je k různým činnostem, které jim poskytují vzdělávání, alfabetizaci, zdravotní péči a psychologické provázení či prohlubují jejich víru. „Každá z nich se ubírá vlastní, osobní cestou. Některým z nich se díky vzdělání podaří začít s jiným životem, pro jiné je to obtížnější, avšak u sester oblátek v každé chvíli nalézají přijetí a pomoc. Prostor, kde se učí odkrýt svou osobní a ženskou identitu a zhostit se vlastních rozhodnutí.“
V tomto plynulém dění se Boží slovo stává pramenem naděje a vnitřního uzdravení. „Velice na mne působí a povzbuzuje mne, když vidím, jak k nim Bůh promlouvá skrze své slovo a dodává jim naději. Když odcházejí, vnímají, že je Bůh velice miluje“. Lucía připojuje ještě jednu obzvláště významnou zkušenost, která osvětluje celou tuto cestu: „Jednou jsem během předvánoční duchovní obnovy nahlas předčítala a pomáhala jsem porozumět textu jedné ženě, která neuměla číst. Na závěr jsem se jí zeptala, co uviděla nebo prožívala před betlémskou branou. Odpověděla mi, že spatřila Boží Matku, která jí podávala Dítě a říkala jí, že ji má moc ráda“.
Tento prožitek připomíná Ježíšova slova o tom, že celníci a nevěstky předcházejí mnohé další lidi do Božího království. „Mnohé z těchto žen už zamlada zakusily velice tvrdý život, protože častokrát je za jejich dospívání k prostituci donutili vlastní rodiče či prarodiče.“ Lucia poukazuje rovněž na důležitost jazyka a pohledu. „Považuji za důležité zdůraznit, že sestry nehovoří o těchto ženách jako o prostitutkách nebo sexuálních otrokyních, ale jako o ženách v situaci prostituce. Prostituce není čímsi, čím ony samy jsou, nýbrž situací, ve které se ocitly a z níž mohou vyjít, ačkoli se jedná o dlouhou a nesnadnou cestu. Na této pouti je posiluje, když se naučí modlit a odhalí, že k nim Bůh promlouvá skrze své Slovo. Posiluje je to a podněcuje, aby se nadále ubíraly za vlastní svobodou.“
Církvi hrozí, že bude jen přihlížet
Spolupráce sester oblátek a Lucíi Herrerías živě svědčí o „vycházející církvi“. Církvi, která lidi neočekává ve svých bezpečných prostorách, ale vystavuje se ohrožení, když kráčí po lidských periferiích. Církvi, která věří, že milosrdenství je konkrétní zkušenost, vtělovaná do gest, slov a pohledů. Proměňující pohled není naivní, nepopírá tvrdost reality, ani nečiní z utrpení cosi romantického. Je to pohled, který rozpoznává bolest, ale nezůstává v ní vězet. Je to pohled, který vidí možnost tam, kde ostatní spatřují jen selhání. A konečně je to pohled Ježíše, který ještě dnes prochází ulicemi a propůjčuje svůj pohled lidem, kteří se odvažují hledět jeho očima.
Naše společnost se dnes více než kdy jindy potřebuje naučit takovému pohledu. Pohledu, který se neomezuje na minulost lidí, jejich chyby a jejich životní okolnosti, ale dokáže uznat jejich důstojnost i tam, kde jako by byla vymazána. Pohledu, který proměňuje nejenom člověka, na kterém spočine, ale také toho, kdo se odvažuje dívat ze zorného úhlu Božího srdce.
