Biskup Accery: Problémy tu jsou, ale zbavte nás nálepky „Země ohňů“
Antonella Palermo – Vatikán
„Pozitivně nás překvapuje tato pozornost papeže Lva vůči Kampánii. Jsou to jeho první cesty po Itálii a návštěva Acerry je pro nás darem.“ Takto pro vatikánská média hovoří monsignor Antonio Di Donna, biskup kampánské diecéze a předseda biskupské konference tohoto regionu, který 23. května opět přivítá nejvyššího pontifika, a to po jeho zastávkách v Pompejích a Neapoli z 8. května. Jedenáct let od encykliky papeže Františka Laudato si’ poctí Petrův nástupce svou návštěvou Acerru, kde podpoří Týden Laudato si’ – sérii akcí zaměřených na zvyšování povědomí o tématech ochrany stvoření. Papež vstoupí na území, které je již po desetiletí zraňováno ekologickými zločiny. Ty zásadně podkopaly zdraví místních obyvatel a zrodily se z kriminálních aktivit, které jsou v těchto místech stále velmi patrné a nebyly dosud vymýceny.
Program návštěvy a výzvy regionu
Přílet papeže helikoptérou je naplánován na 8:45 na sportovní stadion „Arcoleo“. O půl hodiny později dorazí do katedrály, kde se kromě církevního společenství setká s rodinami těch, kteří zemřeli v důsledku znečištění životního prostředí. Následovat bude v 10:30 na náměstí Piazza Calipari setkání se starosty a věřícími z různých obcí oblasti známé jako „Země ohňů“ (Terra dei Fuochi).
V rozhovoru biskup upozorňuje na to, že vzájemná spolupráce mezi institucemi a občanskou společností je stále příliš povrchní. Hovoří o stigmatu, které region tíží, protože nedovoluje vyniknout talentům a bohatstvím zdejšího prostředí. Zmiňuje také magisteriální a trefný text encykliky Laudato si’, u kterého však podle jeho názoru hrozí, že navzdory celosvětové známosti nezakoření v každodenním životě farností.
Rozhovor s biskupem Antoniem Di Donnou
Vaše Excelence, Lev XIV. dorazí do Acerry, čímž naplní přání, které měl již papež František. Jde tedy o návštěvu, která staví oba pontifikáty do kontinuity ve znamení péče o společný domov…
Ano, již papež František sem měl před šesti lety, při pátém výročí Laudato si’, přijet, ale pandemie tehdy vše zhatila. Tato velká encyklika nás velmi inspirovala v naší činnosti zde na tomto území. Papežův příjezd má především znovu oživit tuto encykliku, která se sice často cituje, ale málo zná, a to i v církevním prostředí. Možná je více oceňována v laickém, nebo takzvaném laickém prostředí, než v našem církevním světě.
Jaké plody encyklika na vašem území přinesla?
Na tomto území sahá téma obrany stvoření do doby dávno před Laudato si’, konkrétně do doby, kdy vznikl dramatický fenomén „Země ohňů“, což je přibližně před třiceti lety. Už tehdy se lidé obraceli na církev, protože reakce institucí byla – alespoň zpočátku – velmi slabá a lidé viděli, jak jejich děti onemocňují a některé i umírají. Tehdy začal tento závazek, který Laudato si’ potvrdila a dodala mu další impuls a povědomí. Mluvíme o angažovanosti celkem 12 diecézí mezi Neapolí a Casertou. Věříme v Boha, stvořitele nebe i země, věříme v evangelium, motivace je biblická.
Často říkám, že Laudato si’ není nějaký „green“ či ekologický dokument, ale dokument sociálního magisteria církve; je jako Rerum novarum, má stejný význam a historickou váhu. Laudato si’ nám pomohla uvědomit si, že pokud výchova k péči o stvoření nevstoupí do běžné struktury našich společenství a farností – tedy do cest víry, kázání a běžné katecheze – pak zůstane výsadou pouze několika elit, a to i těch církevních. Nebude ale součástí cesty velké církve, lidu, sdružení a skupin. Musí tam vstoupit konkrétně, protože sociální nauka církve je integrální součástí evangelizace. A je třeba přiznat, že k realizaci tohoto cíle máme ještě trochu daleko.
Jak byste k dnešnímu dni definoval spojenectví mezi církví a místními institucemi na této frontě?
Předně chci říct, že fungujeme téměř jako laboratoř. Nezapomínejme totiž, že „zemí ohňů“ nejsme jen my. V Itálii jich existuje celá řada – znečištěná místa jsou na severu, ve středu i na jihu. Říkám to proto, že ze sebe musíme setřást to stigma. Dále je důležité pochopit, že z ekologického dramatu se nedostaneme jinak než společně, se zapojením všech aktérů: především regionu, obcí a samozřejmě národní vlády. Pak jsou tu výbory, statečné matky, lékaři pro životní prostředí a církev se svou rolí prorockého hlasu a výchovy svědomí.
To drama je příliš velké na to, aby tato synergie chyběla. Musím říct, že reakce institucí byla zpočátku velmi slabá, ale díky Bohu se nám postupně podařilo navázat dialog. Dnes s institucemi komunikujeme. Samozřejmě je stále potřeba je stimulovat a pobízet, aby dělaly to, co mají – tedy sanace, kontroly kvality ovzduší a podobně. Významné pravomoci mají například prefektury. Prefektury v Neapoli a Casertě v tomto směru fungují jako skvělý koordinační štáb. To je přesně ta synergie, v jakou doufáme.
A co jako pastýř těchto území žádáte od italské vlády?
Klíčovým slovem je podle mého názoru zajištění kontinuity. Mnoho se udělalo, ale mnoho práce ještě zbývá. Je nutné garantovat kontinuitu v poskytování nástrojů, včetně těch finančních, jedinému komisaři pro sanace. Sanace jsou totiž nákladné a především vyžadují čas. Je třeba zintenzivnit kontrolní činnost a dohled nad veřejným zdravím. Reflektory nesmí zhasnout.
Zároveň je nutné zbavit naši zemi této hanlivé nálepky „země ohňů“. O našem kraji by se nemělo mluvit jen kvůli jeho problémům, ale měl by se vykreslovat v pozitivním světle – pro pracovitost zdejších lidí, jejich odolnost, tvrdohlavou vůli zůstat zde a bojovat, pro naší pohostinnost vůči uprchlíkům, pro naši historii, kulturu, plody země a špičkovou úroveň zemědělství.
Zmínil jste zásadní téma: integraci imigrantů. Jak se jim na území Acerry žije?
Toto území hostí řadu migrantů, kteří jsou integrovaní. Naše země nebyla vůči cizincům nikdy nepřátelská.
Nedochází zde tedy k vykořisťování v práci?
Stále zde existuje velký podíl nelegální práce a zprostředkovatelského vykořisťování (caporalato), i když samotný fenomén caporalato u nás není nijak masově rozšířený. Jistě, pro integraci je třeba udělat ještě mnoho. Laudato si’ má naprostou pravdu, když říká, že křik země je také křikem chudých. Nikdy neexistuje ekologická krize, která by zároveň nebyla krizí sociální a v tomto případě i krizí zdravotní. Stručně řečeno: země, chudí a nemocní patří k sobě.
Znáte příběhy mafiánského vydírání lidí, kteří se snaží tyto oblasti vyčistit od vlivu kriminality? A obdržel jste Vy sám někdy nějaké vyhrůžky?
Ne, upřímně řečeno ne. Víte, zažili jsme zde pouze jeden soudní proces týkající se ekologické katastrofy, a zde se otevírá další kapitola, která se týká práce justice. Protože i soudci jsou někdy bezmocní – zákony nepomáhají, jsou stále pomalé, byrokracie občas překáží a vše zpomaluje... Práce justice by měla být pružnější. Zastrašování ale rozhodně ne, to vůbec. Jisté je, že to vadí. Určitým zkorumpovaným kruhům vadí, když církev mluví a angažuje se. Ale to se děje zřejmě v každé otázce a v každé oblasti, to mě nepřekvapuje.
Napadá mě biskup Nogaro, emeritní biskup z Caserty, který se ostře stavěl proti camoře a který nás opustil před o něco více než čtyřmi měsíci. Jaké je jeho dědictví?
Ano, byl to velký pastýř, který mluvil jasně a hlasitě, vychovával svědomí a především angažoval církev – svou církev i naše církve, které mají silnější odolnost. Máme otce Beppe Dianu, máme mnoho svědků, a to i v anonymitě. Tímto mi dáváte příležitost vyjádřit ještě jedno propojení: výchova k péči o stvoření a životní prostředí jde vždy ruku v ruce s výchovou k zákonnosti a k míru. Výchova k míru, spravedlnosti a ochraně stvoření jsou tři formy jediné a téže výchovy.
A jak to na této frontě vypadá?
Jde to kupředu, i když s nemalým úsilím. Opakuji, mou velkou obavou jako biskupa a člověka církve je, že tato témata stále jen těžko pronikají do běžného kázání kněží a biskupů, do homilií a především do katecheze, počínaje náboženskou výchovou dětí. Je tam prázdné místo.
Proč tomu tak podle Vás je?
Důvody jsou jednoduché a bohužel dramatické. Lidé si myslí, že jde o mimocírkevní témata, která patří do politiky nebo do sociální sféry... Ti, kdo jsou k tomu vnímaví, by se tomu rádi věnovali, ale pak říkají, že k tomu nemají nástroje. Znamenalo by to totiž studovat, jít do hloubky, pochopit ekonomické a legislativní mechanismy, které s tím souvisejí... Na druhou stranu, toto je osud, který potkal a stále provází celou sociální nauku církve – není známá, a to ani na církevní úrovni.
Papež Lev XIV. opakovaně povzbuzoval k tomu, abychom žasli nad krásou stvoření, které je stvořeno k obrazu Božímu. Vyzval k obnovení nového pohledu plného úžasu, který nám možná zastřel temný stín globálních těžkostí dnešní doby. Jak to lidé vidí v Aceře, Vaše Excelence?
Úžas a kontemplace jsou přesným opakem konzumního využívání věcí. Věci je třeba přijímat jako dar – a to jsme v roce osmistého výročí svatého Františka – ale my jsme bohužel stále otroky konzumní mentality „použij, spotřebuj a vyhoď“. Je to postoj moci, nadvlády a drancování... Zde je stále touha reagovat, bránit se a bojovat, avšak nedůvěra občas získává navrch.
Překlad -dv-
