Sv. Augustin, jeho jazyk, východiska a učitelé

 „Augustinova próza je ‚klasická‘, i když se jedná o klasičnost, která již poněkud ‚zestárla‘, “ říká otec Giuseppe Caruso, řeholník Řádu svatého Augustina, převor kláštera a rektor kostela svatého Augustina v Palermu, někdejší ředitel Patristického institutu Augustinianum a badatel v oblasti starověké křesťanské literatury. Styl psaní biskupy se formoval ve starověké rétorické škole. Próza „barvitá, živá, propracovaná a velmi působivá“, schopná – jak již kdysi glosoval historik a spisovatel Cesare Cantù – zanechat „hluboký a trvalý dojem“ i na těch, kdo nesdílejí křesťanskou víru.

Próza klasická, leč nestatická

Základem zůstává klasické vzdělání: „Augustin je učitelem antické školy, a proto si svou latinu zjevně osvojil od klasiků.“ Tato příslušnost k latinské paideii se neomezuje pouze na lexikální nebo syntaktickou rovinu, ale zasahuje do celé struktury projevu, dispositio i exempla, všechno sleduje pravidla antické rétoriky. Přece však tento jazyk není jednotný. V kázáních se hojně vyskytují slovní hříčky, asonance – rytmické prvky, které odpovídají vkusu pozdně antického publika – a někdy znamenají odchylku od normativní elegance klasické latiny; ve Vyznáních je próza „podřízena hluboké introspekci“, jako ve slavných úvodních invokacích (magnus es, Domine… inquietum est cor nostrum), v nichž se rytmus rozpadá a znovu skládá, sleduje pohyb jeho úvah; v teologických spisech naopak nabývá přísnosti, která „udávala tón latinské teologii celého středověku“. Vedle toho všeho umí Augustin použít i přístupnější styly: „Umí se také do jisté míry přizpůsobit potřebě porozumění ostatních lidí.“ A nejen to: „Augustin napsal také abecedarius [druh akrostichu, tedy skladby, ve které první písmena, slabiky nebo slova mají vlastní specifický význam, v případě abecadaria se řídí písmeny abecedy, pozn. překl.] proti Donatově straně,“ upřesňuje otec Caruso, ve kterém zvolil „lidové rytmy“, aby oslovil širší publikum. To je věc významný: jazyk není pro Augustina pevným kódem, ale nástrojem, který lze přizpůsobit dané situaci a publiku a který se řídí pastoračními cíli, má na zřeteli, ke komu promlouvá. Proto přechází od traktátu ke kázání, až po veršovanou skladbu určenou k zapamatování a společnému přednesu.

Hlas, který se neoposlouchá

Na otázku ohledně jeho aktuálnosti odpovídá otec Caruso odvoláním se na definici Itala Calvina: „Klasická kniha je taková, která nikdy nepřestala říkat to, co má říci.“ „Je to formule, která platí i pro Augustina, protože promlouvá k nejhlubším strunám našeho lidství,“ zdůrazňuje. Augustiniánský badatel poukazuje na dvě dimenze, které tuto trvalost vysvětlují. Na jedné straně stojí „velký teolog, který se snaží v rámci možností rozumem pochopit Boží tajemství“ – napětí dobře vyjádřené v augustinovské tradici „intelligo ut credam“ - „rozumím, abych věřil“ –; na druhé straně „člověk, který hledá smysl svého života“, který se ptá „proč žiji, co musím udělat, abych žil dobře“. Nejde o dvě oddělené roviny, ale o vnitřní napětí, které strukturuje celé dílo: racionální hledání a existenciální tázání na sebe se neustále navzájem odkazují. Právě toto napětí prochází staletími: „Augustin je ten, kdo se ptal, proč žiji, jak mohu být šťastný, jsem skutečně povolán ke štěstí?“ Jeho aktuálnost tedy spočívá ve schopnosti formulovat otázky, které zůstávají podstatou lidské zkušenosti, nad rámec jakéhokoli časového ohraničení či filozofického proudu.

Augustinova formace

Augustinův jazyk a myšlení mají kořeny v antickém vzdělávacím systému, tedy ve formaci grammatica a rhetora, založené na čtení, napodobování a memorování latinských klasiků. Caruso připomíná takzvané „čtyřspřeží“ stanovené gramatikem Arusianem Messiem: „Cicero, Sallustius, Vergilius a Terentius“. Jsou to autoři, které museli studovat všichni a s nimiž se tedy také Augustin setkává během svého studia. Vliv Cicera je rozhodující, jak sám vypráví: čtení Hortensia znamená zlom. Ne tak na úrovni formy, jako spíše na úrovni vnitřního zaměření, kdy se rétorické cvičení proměňuje v hledání moudrosti. Virgilius se objevuje neustále, citován „tak, jak to děláme my, když pro ozdobu řeči citujeme verš z Danta“, ale s funkcí, která je současně ornamentální i argumentační, podle pozdně antického zvyku citování poezie. Terenzius vnáší „nádech lidskosti, který nás dodnes dojímá“. V tomto kontextu je klasická kultura aktivní matricí jeho psaní a nikoli pouhým repertoárem. K tomuto dědictví se přidává četba filosofických textů, díla novoplatoniků přeložená do latiny a jeho širší zvídavost, která zahrnuje i vědecké oblasti. „Augustin byl nadšeným astronomem,“ připomíná o. Caruso, a v jeho dílech najdeme stránky věnované pohybu hvězd, zejména v De Genesi ad litteram, kde se kosmologická reflexe prolíná s exegezí. Tato otevřenost, byť nesystematická, ukazuje vzdělání, které, třebaže se soustředí na rétoriku, nezůstává uzavřeno v jejích hranicích.

Bůh a duše: středobod bádání

Nakonec je tu kritérium, které určuje celou jeho tvorbu. V Soliloquiích Augustin na otázku „co chce poznat“, odpovídá: „Bůha a duši“. Právě na to se soustředí jeho pozornost. „Augustinovo uvažování se vždycky odehrává v polaritě vztahu“, mezi Bohem a člověkem. Tato polarita není pouze tematická, ale strukturální: určuje hierarchii zájmů i samotnou konstrukci diskurzu. I když se otevírá kontemplaci přírody nebo vzpomínkám na místa, kde žil, těžištěm zůstává vždy toté: pochopit člověka v jeho hledání a jeho vztah k Bohu. „Tento vztah je pro Augustina štěstím, je tím, co dává existenci smysl.“

Vztah k rodné zemi – vnitřní zakořenění

Tato priorita se odráží i v jeho vztahu k místům. Významný však zůstává způsob, jakým se k nim Augustin staví. „Starověcí křesťanští autoři málo popisují,“ poznamenává Caruso, a Augustin není výjimkou. V jeho textech nenajdeme systematické popisy měst, kterými prošel – Hippo, Řím, Milán, Kartágo – ani budov, které jistě znal. Přesto se vynořuje jeden konkrétní údaj. V dopise Maximovi z Madaury, v reakci na ty, kdo se posmívají jménům afrických mučedníků, píše Augustin rozhořčeným tónem: „...a ty, který jsi z Madaury […] jak si dovoluješ zesměšňovat jazyk našeho území?“ Je to pasáž, která odhaluje vědomí sounáležitosti, navzdory jeho integrace do latinské kultury říše. Vztah k místům se tedy nevyjadřuje prostřednictvím popisu, ale prostřednictvím paměti, polemiky, identity. Spíše než prezentace konkrétních prostorů a míst se v jeho díle objevuje prostor implicitní, předpokládaný zkušeností a aktivovaný slovem.

Rozhovor připravila Maria Milvia Morciano, překlad a redakční úpravy Johana Bronková