Sestry Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v Kongu slouží lidem žijícím s HIV/ AIDS
Sr. Dorothée Sindani, RSCJ
V tomto světě – požehnaném a současně i zraňovaném – tiše žijí HIV pozitivní lidé. Poznamenává je vnitřní utrpením, protože se bojí odmítnutí, stydí se za vlastní situaci a tíží je odsouzení druhých. Když se dozvídají o své HIV pozitivitě, znamená to pro ně dvojí zkoušku – jak fyzickou bolest, tak společenské stigma. Mnozí lidé tak raději volí mlčení, aby svůj zdravotní stav skryli, protože se obávají odmítnutí ze strany rodiny či společnosti. Řeholnice v Konžské demokratické republice prostřednictvím skupiny „Sophiiny přítelkyně“ poskytují HIV pozitivním lidem zdravotní péči a duchovní doprovázení, čímž přetvářejí jejich zoufalství v nový začátek. Jedná se o poslání, založené na soucitu, a o všestranné doprovázení podnícené charismatem Společenství Nejsvětějšího Srdce Ježíšova – Srdce, které symbolizuje Ježíšovu milosrdnou lásku. Sestry přijímají HIV pozitivní lidi, aniž by je odsuzovaly. Skrze drobná každodenní gesta a pozorné naslouchání jim připomínají, že nemoc není určující při stanovení hodnoty každého člověka.
Tato pomoc sester Nejsvětějšího Srdce Ježíšova se zaměřuje na zachování lidské důstojnosti navzdory diagnostikované HIV pozitivitě tím, že nabízí morální podporu, a to jak dospělým, tak dětem, které si dosud neuvědomily své onemocnění.
„Sophiiny přítelkyně“ – duchovní, mravní, psychologická a hmotná podpora
Skupina „Sophiiny přítelkyně“ vznikla oficiálně v roce 2019, ale již dlouho předtím sestra Marie-Pascaline Ekosoni RSJC doprovázela jednu HIV pozitivní rodinu. Pokud totiž HIV pozitivní člověk nepřijme svou situaci, život s tímto onemocněním mu leckdy působí psychické problémy. Sestra Marie-Pascaline, která za podpůrnou skupinu nese přímou odpovědnost, proto nemocným pozorně naslouchá, aby posílila jejich sebevědomí a odolnost. Členkám skupiny, která byla svěřena pod záštitu svaté Marie Magdalény Sophie Baratové zakladatelky společenství sester Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, pozn. překl.), se důstojně říká „Sophiiny přítelkyně“. V této skutečné duchovní rodině, kde nemocným lidem nehrozí ocejchování, poskytují sestry kromě duchovního, morálního a psychologického doprovázení též hmotnou pomoc (mléko, kukuřičnou mouku, cukr, rýži apod.). Tato materiální podpora, rozdílená s velkou láskou, umožňuje HIV pozitivním, aby se neoslabili a netrpěli hladem během léčby.
Od utrpení ke svědectví o naději
Paní Nouchka, které je dnes 35 let a náleží k „Sophiiným přítelkyním“, svolila k tomu, že se rozdělí o své svědectví. Narodila se jako HIV pozitivní – nakazila se od své matky, která zemřela několik let po jejím narození. Paní Nouchka je druhá ze tří dětí, které byly všechny HIV pozitivní, aniž by o svém onemocnění věděly. „Neznaly jsme svou situaci. Lidé v našem okolí říkali – to jsou ty děti, kterým zemřela maminka na AIDS“, vzpomíná. Její nejmenší sourozenec bohužel nepřežil a také v paní Nouchce zanechalo rodinné i společenské odmítnutí hluboké rány. Byla ponechána sama sobě. Všichni ji opustili, a proto procházela velice náročným obdobím, zanechala léčby a propadla se do deprese. „Už se mi nechtělo žít“, svěřila se. Jako mnozí jiní HIV pozitivní lidé totiž svůj stav prožívala jako něco ostudného, jako břemeno, které nelze unést. Sdílela tak pocity četných lidí, kteří žijí s HIV.
Setkání navracející život
Když se paní Nouchka setkala se sestrou Marie-Pascaline Ekosoni, znamenalo to v jejím životě rozhodující obrat. Tato řeholnice ji totiž přijala s úctou a laskavostí, vyslechla ji, aniž by ji posuzovala či odsuzovala. Paní Nouchka tak postupně nabývala naděje. „Toto setkání pro mne bylo zábleskem světla. Získala jsem novou sílu a rozhodla jsem se pro život“, dosvědčila paní Nouchka, která díky doprovázení sestry Marie-Pascaline poznala tvář pečující církve, která pozvedá člověka a navrací mu zdraví. Léčba však nebyla jednoduchá – paní Nouchka připouští, že prošla chvílemi, kdy se jí zmocňoval hněv a odpor. „Dospěla jsem tak daleko, že jsem odsuzovala Boha a především svou matku, protože jsem pochopila, jak se tato nemoc přenáší, a vyčítala jsem jí, že nás měla chránit“. Dnes je paní Noucha matkou tříletého dítěte, které je díky pečlivému lékařskému dohledu HIV negativní. Přestože jeho otec svého potomka nepřijal a od rodiny odešel, pokračuje paní Nouchka na své cestě s odvahou a důstojností. Především to pro ni znamená, že odmítá život s pocitem zahanbení: „Můj životní stav již není handicap“, prohlašuje. Paní Nouchka se nyní angažuje v osvětové činnosti, povzbuzuje ostatní infikované k pravidelnému přijímání léků a k odpovědnosti v mezilidských vztazích, aby chránili své vlastní i cizí životy. Stala se hlasem těch, kteří hlas nemají, a váží si žen, které jí dodaly naději: „Děkuji sestrám Marie-Pascaline Ekosoni a Marie-Jeanne Elonga i všem dalším sestrám Nejsvětějšího Srdce Ježíšova za jejich přijetí. Pochopila jsem, že Ježíšovo Srdce přijímá každého člověka, ačkoli nám někdy schází odvaha k tomu, abychom se k tomuto srdci navrátili. Nyní jsem znovu zpět, mám své místo ve společnosti a kráčím se vztyčenou hlavou. Mou rodinou jsou nyní lidé, kteří mne přijímají takovou, jaká jsem“.
Výzva k přijetí a soucitu
Díky zkušenosti paní Nouchky je možné říci, že žádného člověka neurčuje jeho nemoc. Pokud se totiž v tomto požehnaném i zraňovaném světě konkrétně prožívá láska, mění se rány v cesty k naději díky bezpodmínečnému přijetí a soucitu. Bezvýhradné přijetí je prvním ze všech léků. „Sním o tom, že se mi podaří upozornit tisíce lidí na situaci HIV pozitivních a bojuji za svět, ve kterém už by nebyly HIV ani AIDS“, uzavírá paní Nouchka.
