Po Ježíšových stopách – Bazilika Božího hrobu
Fr. Francesco Patton
Pro miliony věřících představuje místo, kde byl Ježíš ukřižován, osu, kolem níž se točí svět: „Svět je nicotný před křížem. Martin, jedenáctý generál kartuziánů, dal svému řádu toto motto: Stat crux dum volvitur orbis“ (připomíná v Bídnících V. Hugo). Kalvárie je místem, kde ukřižovaný Kristus smířil lidstvo s Bohem a zbořil zeď nepřátelství, která lidi oddělovala (srov. Ef 2,13-20). Současná bazilika Božího hrobu uchovává a chrání nejdůležitější svatá místa spojená s tajemstvím našeho vykoupení, a to konkrétně místa spojená s ukřižováním, smrtí a pohřbem Ježíše Krista a s jeho vzkříšením. Pro východní křesťany je toto místo prostě Anastasis, Vzkříšení. Než se však dostaneme k velikonočnímu poselství o prázdném hrobě (tématu příštího článku), je třeba se zastavit u skály Golgoty, tedy u tajemství kříže.
Vznik místa: kamenolom
Moderní archeologický výzkum, podpořený studiemi františkána Virgilia Corby (V. Corbo, Il Santo Sepolcro di Gerusalemme, FPP, 1981, 3 sv.) a nedávnými průzkumy vedenými týmem profesorky Francescy Romany Stasolly, nám pomohl hlouběji poznat historii tohoto místa. V 7. až 1. století před Kristem byla tato oblast rozsáhlým lomem za hradbami Jeruzaléma (Corbo, op. cit., sv. 1, s. 29–31). Kameníci tehdy hledali kámen malaky, ceněný pro svou tvrdost, ale právě v místě dnešního Kalvárie narazili na skálu nižší kvality, křehkou a žilkovanou. Tento výběžek byl proto ušetřen od těžby a opuštěn, takže zůstal izolovanou vyvýšeninou.
V průběhu staletí jámy vzniklé těžbou naplnila suť a zemina, čímž se tato oblast proměnila v předměstskou nekropoli, posetou sem tam drobnými zemědělskými pozemky. To dokonale odpovídá popisu u evangelisty Jana: „Na místě, kde byl ukřižován, byla zahrada.“ Golgota, „místo lebky“, byla tedy již od počátku „rozdělena na různé pozemky: jeden, z nich mohl patřit vládě, a tam se tedy mohla konat i ukřižování; jiný zahradníkovi nebo zelináři a ještě jiný, kde mohl být pánem Josef z Arimatie“ (B. Bagatti, „Golgota, Cranio, Calvario“, in B. Bagatti – E. Testa, Il Golgota e la Croce, FPP, 1978, s. 24–25; srov. také V. Corbo, op. cit., sv. 1, s. 29–32). Místo ukřižování bylo tedy dokonalým přírodním pódiem pro římské popravy, které vyžadovaly viditelná místa v blízkosti dopravních tepen, aby plnily odstrašující funkci. Židovská vnímavost navíc vyžadovala, aby se to odehrálo mimo obvod městských hradeb, analogicky k praxi kamenování, které se mělo provádět mimo lidská sídla jak u rouhačů (srov. Lv 24,14), tak u porušovatelů soboty (srov. Nm 15,35–36). Sám autor Listu Židům v obětní interpretaci Ježíšovy smrti poznamenává, že „zabitá zvířata, jejichž krev přináší velekněz do svatyně jako smírnou oběť za hříchy, musela být spálena mimo tábor. Tak i Ježíš podstoupil utrpení za bránou, aby vlastní krví posvětil lid.“ (Žid 13,11-12) .
Kalvárie: místo, kde se projevila největší láska
V současné době je Kalvárie – řekli bychom – jakousi vyvýšenou boční kaplí uvnitř baziliky. Původní pahorek byl do ní zahrnut. Konstantinovi architekti totiž od roku 326 pracovali na oddělení Hrobu a místa ukřižování, takže vyrovnali celou plochu, odstranili umělé náspy a pohanské chrámy, které tam nechal postavit císař Hadrián (srov. V. Corbo, op. cit., s. 33–118, sv. 1) .
Výběžek Golgoty byl „vytvarován“ a upraven: okolní skála byla odstraněna, takže zůstal pouze centrální monolit. Dnes, při výstupu po strmých schodech vedoucích ke kapli, kráčíme po téže skále, na které Kristus položil svůj život za nás. Právě na tomto návrší prosil o odpuštění pro své vrahy (srov. Lk 23,34) a přijal kajícího lotra (srov. Lk 23,39–43), právě tam nás svěřil Matce a svěřil Matku nám (srov. Jan 19,25–27), prosil o vodu (srov. J 19,28), prošel od pocitu opuštěnosti Bohem (srov. Mk 15,34 a Mt 27,46) k tomu, že se odevzdal do rukou Otce (srov. Lk 23,46), čímž dovršil smysl vtělení (srov. J 19,30) a stal se naším pokojem a naším smířením (srov. Ef 2,13-20). Právě tam Ježíš projevil největší lásku (srov. Jan 15,13), když dal svůj život za hříšné lidstvo (srov. Ř 5,8).
Kámen, viditelný pod ochrannými skly, vykazuje hlubokou trhlinu. Nejde jen o geologický fakt: podle tradice je to připomínka zemětřesení popsaného v evangeliích (srov. Mt 27,51), fyzický znak zlomu, který odděluje starý svět od nového stvoření, souběžný s roztržením chrámové opony, které vyznačilo přechod od starého chrámu k novému chrámu, jímž je sám Ježíš (srov. Jan 2,19).
Adamův hrob: Krev, která vykupuje lidstvo
Přímo pod oltářem Kalvárie, na úrovni podlahy baziliky, najdeme Adamovu kapli. Archeologická a teologická symbolika se tu nerozlučně spojují. Trhlina, kterou lze pozorovat v horním patře, pokračuje až sem a odhaluje srdce skály. Podle velmi staré tradice byla lebka prvního člověka, Adama, pohřbena právě pod místem ukřižování „Nového Adama“.
Význam této tradice je silný: Kristova krev, stékající skrze trhlinu v zemi, dosahuje k ostatkům praotce lidstva a smývá hřích Prarodiče v okamžiku samotné oběti na kříži. Tento prostor, kde holá skála syrově vystupuje ze stěn, slouží jako spojení mezi prehistorickým časem Genesis a historickým časem Vykoupení. Právě tady pochopíme, proč Golgota je vrcholem světa: nikoli pro svou fyzickou výšku, ale pro hloubku tajemství, které v sobě střeží. Na tomto výkladu je založena také ikonografie, která často zobrazuje Ukřižovaného s lebkou u paty kříže – s lebkou, která představuje Adama. Samotné jméno „Golgota“, tedy „místo lebky“, mohlo ukazovat k tomuto výkladu.
Hadrian: pokus o vymazání, který nechtěně zachovává
Paradoxní roli v dějinách Golgoty sehrál císař Hadrián. Po potlačení Bar Kochbova povstání v roce 135 se rozhodl vymazat z Jeruzaléma veškeré židovské a křesťanské stopy a přejmenovat město na Aelia Capitolina. Aby znesvětil svatá místa, nechal Hadrian postavit rozsáhlou umělou terasu nad Golgotou a Hrobem, nad kterým dal vybudovat chrám zasvěcený Jupiterovi – a nad Golgotou vztyčil sochu Venuše.
Starověcí křesťanští historici, jako například Eusebius z Cesareje, interpretovali tento čin jako pokus o vymýcení kultu (srov. L. Franco, Eusebio da Cesarea, Vita di Costantino, 3,26, BUR, 2009, s. 278–279). Z archeologického hlediska je tomu jinak. Když císař zasypal místo tunami výplňového materiálu a „zapečetil“ ho pohanskou svatyní (zasvěcenou Jupiterovi a Venuši), neúmyslně se zasloužil o zachování původní podoby těchto míst, ochránil je před erozí a zajistil, že o dvě století později je mohla identifikovat císařovna Helena a jeruzalémský biskup Makarios. Nebýt tohoto pohanského chrámu, mohla vzpomínka na Golgotu ztratit v troskách neustále se měnícího města.
Svatá Helena a nalezení pravého kříže
V útrobách baziliky, ještě níže pod skálou Kalvárie, najdeme kapli svaté Heleny a jeskyni Nalezení pravého kříže, umístěnou v jedné z nejstarších částí lomu. Helena přišla do Jeruzaléma v roce 326 s jasným cílem: získat zpět nejdůležitější svaté místo a najít nejcennější relikvii – kříž, na kterém zemřel Ježíš Kristus.
„Legenda“ o nalezení tří křížů je zaznamenána ve dvou tradicích: Rufinus z Aquileie (R. z Aquileie, Historia Ecclesiastica, kniha X, kapitoly 7–8, cca 402 n. l.) vypráví o těžce nemocné šlechtičně, která se uzdravila po dotyku Svatého kříže; Sokrates Scholastikus a Sozomen (Sokrates Scholastikos, Historia Ecclesiastica, kniha I, kapitola 17, cca 439–440 n. l.; Sozomenos, Historia Ecclesiastica, kniha II, kapitola 1, 44, cca 443–450 n. l.) vyprávějí, že biskup Makarios nechal přivést mrtvé tělo a dotýkal se ho třemi kříži. Po dotyku s pravou relikvií se mrtvý vrátil k životu. Ve středověku pak Jacopo de Voragine (G. da Varazze, Legenda Aurea, kapitola LXIV, cca 1260 n. l.) převzal tuto scénu, kterou Piero della Francesca mezi lety 1442 a 1466 ztvárnil na fresce v kapli Bacci v bazilice sv. Františka v Arezzu.
Již v roce 160 píše biskup Melitón ze Sard: „Uprostřed náměstí a města, za bílého dne a na očích všech, došlo k nespravedlivé vraždě Spravedlivého. Tak je vyvýšen na kříži a připevněn je nápis, který označuje, kdo je zabitý“ (srov. Meliton ze Sard, Peri Pascha, 94–95, in: R. Cantalamessa, I più antichi testi pasquali della Chiesa, Ed. Liturgiche, 1972, s. 47–48). Kaple Nalezení se svými stěnami z hrubé skály, na nichž jsou na východní straně „patrné fragmenty maleb, snad z 12. století, na kterých je zobrazen ukřižovaný Kristus (zmrzačený od hrudi nahoru). A v prostoru mezi rukama Marie a Jana se objevuje ještě starší freska“ (srov. H. Fürst – G. Geiger, Svatá země: Františkánský průvodce pro poutníky a cestovatele, Terra Santa Edizioni, 20182, str. 445/1021), svědčí o klíčovém přechodu mezi ústní tradicí rané církve a snahou o výtvarné ztvárnění víry, která se prosadila v konstantinovské době.
Bazilika Martyria: Konstantinův triumf
První velkou stavbou postavenou z iniciativy Konstantina byla Bazilika Martyria, vysvěcená 13. září 335. Nepředstavujme si ji jako současnou stavbu nad půdorysem kříže, ale jako obrovskou pětilodní síň, orientovanou směrem na západ, ke Kalvárii. V této fázi se Golgota ocitla pod širým nebem, na arkádovém nádvoří, které sloužilo jako spojovací článek mezi bazilikou Martyria a Anastasis.
Šlechtična Egeria ve 4. století popisuje bohoslužby, které se fyzicky přesouvaly mezi těmito místy a sledovaly jednotlivé etapy dramatu Utrpení (Itinerarium Egeriae, II,24-25;30-37). Kalvárie byla tehdy stále ještě skalním výběžkem pod širým nebem, zdobeným pouze velkým crux gemmata – zlatým křížem ozdobeným drahokamy. Takto vyhlíželo místo ukřižování téměř po tři století, dokud perská invaze v roce 614 a následný požár nezahájily éru dlouhé řady destrukcí a rekonstrukcí (srov. H. Fürst – G. Geiger, op. cit., s. 422–425/1021).
Skála, která se stala základním kamenem
Golgota, navzdory destruktivním zásahům, které utrpěla v průběhu staletí – od nenávisti kalifa Al-Hakima v roce 1009 až po ničivý požár v roce 1808 – zůstala jedním ze dvou ústředních bodů baziliky. Rekonstrukce z 19. století provedená řeckými pravoslavnými daly levé straně Kalvárie (vlastněné Řeky, ale s určitými užívacími právy i pro latinskou církev) její současný vzhled. Pravá strana Kalvárie (vlastněná latinskou církví, stejně s ní spojená „Francká kaple“, která tvořila její středověký vchod zvenčí) rovněž prošla restaurátorskými zásahy řízenými a koordinovanými architektem Antoniem Barluzzim, a to od roku 1934. Zachovány a restaurovány byly fragmenty z doby křížových výprav (12. století). Byl vytvořen cyklus znázorňující Ježíšovo obnažení a ukřižování (Luigi Trifoglio, zemřel 1939) a klenba a stěny byly pokryty mozaikou (Pietro D’Achiardi, zemřel 1940). Úplný popis lze najít v knize A. Pizzuta, Gerusalemme: Il Calvario. Arte, catechesi, preghiera (Jeruzalém: Kalvárie. Umění, katecheze, modlitba), TSE, 2022.
Na Golgotě však nejde o estetiku, ale o svědectví. Připomíná nám, že spása není abstraktní myšlenka, ale událost, která se stala v konkrétním čase a na konkrétním místě. Poutník, který sem přijde, by měl zkrátka prožít to, co prožil apoštol Pavel, a říci s ním: „Syn Boží mě miloval a za mě se obětoval“ (Gal 2,20), a nechat se oslovit výzvou starobylého latinského nápisu z 12. století: „Vyvyšujete toho, který byl ukřižován v těle, oslavujte toho, který byl za nás pohřben“ (T. Tobler, Theoderici Libellus de locis sanctis editus circa A. D. 1172, St. Gallen 1865, s. 19).
Překlad a redakční úpravy – jb –
