Jak být dnes křesťanem ve Svaté zemi? - Kardinál Pizzaballa píše své diecézi
List latinského patriarchy kardinála Pierbattisty Pizzabally diecézi Jeruzalém si klade za cíl za cíl nabídnout ucelenou reflexi pro společnou cestu rozlišování v rámci různých realit diecéze (Izrael, Gaza a Palestina, Jordánsko a Kypr).
„Jsme povoláni k tomu, abychom nabídli výklad současné doby z křesťanského hlediska, který by nás jasně a zřetelně odlišoval,“ píše jeruzalémský patriarcha. „Tento list je výsledkem namáhavé a bolestné práce – jako každý pokus o duchovní syntézu – mé reflexe a modlitby a toho, k čemu jsem v této době dospěl. Samozřejmě nejde o dokonalou syntézu. Je třeba ji spíše chápat jako počáteční podnět k zamyšlení,“ uvádí kardinál Pizzaballa.
Jak zdůrazňuje, jde o list pastorační povahy, nikoli o politickou analýzu. Přesto se však zabývá otázkou, co znamená žít jako křesťané v polis, tedy ve skutečném světě.
Dopis je rozdělen do tří částí:
- Číst realitu: zhodnocení současného stavu chaosu, do kterého se dostala Svatá země a svět, protože než začneme hovořit o ideálech, je třeba pevně zakotvit v realitě takové, jaká je.
- Povolání jeruzalémské církve: vize identity a poslání křesťanské komunity vycházející z Písma, zejména z nebeského Jeruzaléma popsaného v Zjevení. V tomto smyslu je Jeruzalém duchovním vzorem, který sjednocuje identitu různých realit diecéze.
- Pastorační implikace představují konkrétní návrhy a pokyny pro společenství, jak uplatňovat specifické poslání Jeruzalémské církve v každodenním životě.
Přinášíme překlad syntézy dokumentu připravené Latinským patriarchátem v Jeruzalémě, která obsahuje výběr originálních pasáží textu.
Číst realitu – úvahy o současnosti
7. říjen a válka v Gaze jsou přelomovými událostmi, které tím nejhorším možným způsobem uzavřely jednu éru a zahájily éru novou. To, co právě prožíváme, není jen lokální konflikt, ale je to příznak globální změny paradigmatu. Po celá desetiletí věřilo mezinárodní společenství v mezinárodní řád založený na pravidlech, smlouvách a multilateralismu. Dnes se zdá, že si všichni uvědomili jejich slabost. Jsme svědky návratu síly jako rozhodujícího nástroje k řešení každého sporu.
Válka se stala předmětem modloslužebného kultu. Civilisté již nejsou považováni za vedlejší oběti agrese, ale za škody, které lze přičíst neochotě nepřítele kapitulovat, či za nástroje sloužící k dosažení vlastního cíle. Některé světové mocnosti, které se kdysi prezentovaly jako strážci mezinárodního řádu, si volí stranu, na kterou se postaví, nikoli na základě spravedlnosti, ale na základě svých strategických a ekonomických zájmů.
Je to válka, která se vede i slovy a obrazy. Je stále těžší rozlišit zpravodajství od propagandy. Probíhající válka vyvolala dosud neznámé otázky, mám na mysli využití umělé inteligence ve válečných operacích. Kolik lidí v těchto posledních válkách na našem území zemřelo kvůli „rozhodnutí algoritmu“?
Právě v tomto kontextu musíme zkoumat zkušenosti naší diecéze.
Dopady tohoto chaosu na život nás všech v pěti základních oblastech
- Rozpad vztahů otrávených nenávistí a nedůvěrou
Vnímání vlastní bolesti se stává jedinečné, absolutizované. Zkušenost být obětí může být různá, ale nemůžeme je všechny považovat za identické. Existuje rozdíl mezi tím, kdo moc vykonává, a tím, kdo ji snáší, mezi tím, kdo vlastní zbraně, a tím, kdo je ohrožen, mezi tím, kdo okupuje, a tím, kdo je okupován.
Nenávist vyryla hluboké rýhy. Jsme svědky bolestivé dehumanizace druhého, když je pouze nepřítelem, je vše přípustné. Násilí vyvolalo pocit zrady dokonce i na ideálech, o nichž jsme se domnívali, že jsou sdílené.
Ale ve vakuu, které zanechala politika a právo, různá sdružení a iniciativy vycházející ze zdola často nepracují z naivní touhy po dialogu, ale díky tvrdohlavému setrvávání v přesvědčení, že druhý je lidskou bytostí.
- Rozdrobení do identitních enkláv a bublin, umocněné algoritmy sociálních sítí. Polarizace mezi Izraelci a Palestinci i uvnitř obou společenských struktur vyvolala strach, radikalizaci a pocit sounáležitosti založený na opozici, kde se „my“ redukuje na protichůdné identity.
- Ztráta smyslu a vyprázdnění klíčových slov této Země: soužití, dialog, spravedlnost, společné dobro.
Na této zemi je společné dobro obětováno všemi na oltáři partikulárních zájmů, ale neexistuje alternativa: tato země je domovem všech vyznání. Bůh nás sem poslal.
- Krize mezináboženského dialogu, zaplavená rozporuplnými vzpomínkami a zneužíváním identit.
Svatá místa, která by měla být prostorem modlitby, se stávají bojištěm identit a posvátné texty jsou využívány k ospravedlnění násilí, okupace a terorismu. Toto zneužití Božího jména je nejzávažnějším hříchem naší doby.
- Rozmanitá tvář místní církve, povolané k různým reakcím v heterogenních realitách Naši bratři v Gaze se nacházejí v situaci extrémního utrpení, ale farnost Svaté rodiny a Caritas zůstávají tváří Krista uprostřed hrůzy.
V Palestině se tiše a systematicky rozhoduje o budoucnosti izraelsko-palestinského konfliktu. Pokud se nezastaví eskalace násilí způsobená okupací a absencí právního státu, hrozí, že dojde ke zafixování situace trvalé okupace, která podkopává jakoukoli možnost spravedlivého a společného řešení.
V Izraeli narůstá sociální diskriminace, ekonomická nerovnost a rostoucí nejistota způsobená kriminalitou, která posiluje pokušení emigrovat. Židovská katolická komunita se v tak polarizujícím sporu ne vždy cítila vyslyšena.
Uprostřed této beznaděje zůstávají naše křesťanské komunity hmatatelným znamením naděje a odvážných zkušeností s vitalitou a bratrstvím, a to i díky neustálé duchovní a praktické blízkosti univerzální církve – od papeže Františka a papeže Lva XIV. až po ty nejmenší a nejchudší diecéze.
Naše jeruzalémská církev se ozvala a snažila se vyslovit slovo pravdy – upřímné, jasné, s parresií – navzdory chaosu a často za cenu nepochopení. Ptám se však, bylo to dostačující? Nebo jsme v tomto tak těžkém období občas upřednostňovali opatrnost a usilovali o institucionální přežití – a obětovali jsme tak své prorocké svědectví? Toto otázka mě provází každý den a není na ni snadné odpovědět
Povolání – Boží sen jménem Jeruzalém
Ve světle toho všeho tedy vyvstává otázka: jak se jako křesťané postavit k této situaci, k tomuto konfliktu? Pokud v sobě Jeruzalém zahrnuje různá očekávání naší komunity, můžeme tuto otázku také přeformulovat: Jaká je Boží vůle ohledně Jeruzaléma? Abychom na ni mohli odpovědět, musíme pohlédnout na obraz Svatého města, který nám sám Bůh nabízí. Od Genesis – základu vztahů, jak je Bůh zamýšlel – až po Janovo vidění nebeského Jeruzaléma ve Zjevení, které nastiňuje hlubokou identitu Jeruzaléma a poslání místní církve.
Dějiny lidstva začínají v rajské zahradě a končí v jiném, avšak zrcadlovém prostředí: ve městě, v novém Jeruzalémě, který sestupuje z nebe, od Boha. Prvním městem zmíněným v Bibli je město-útočiště, které postavil Kain – lidský pokus o obnovení soužití tam, kde byl vztah přerušen.
Mezi těmito dvěma póly – městem-útočištěm, které člověk vybudoval ze strachu, a městem-darem, které sestupuje od Boha z lásky – se odehrávají celé dějiny spásy. Toto napětí prostupuje celým Písmem a jedinečným způsobem se soustřeďuje na Jeruzalém. Právě v Jeruzalémě se o Letnicích zrodila Církev, od samého počátku univerzální, jednotná a rozmanitá. Nejen církev, ale i samotné Svaté město si zachovalo svůj univerzální charakter – symbolický i skutečný mikrokosmos civilizací, náboženství a etnik –, avšak ve víru násilí posledních let se zdá, že ztratilo své prorocké poslání smíření a soužití, jaké je naznačeno v nebeském Jeruzalémě Zjevení.
- Nové nebe Jeruzaléma, které dosvědčuje Boží přítomnost
Jeruzalém není jen otázkou politických hranic nebo technických dohod, jeho hlavní identitou je být místem Božího zjevení, domem modlitby pro všechny národy. Ignorování této jeho vertikální dimenze, prvenství Boha, vyjádřené v citlivosti různých náboženských společenství, vedlo a povede k selhání každé dohody o soužití.
- Město sestupující z nebe, jako nevěsta připravená Bohem, znamení daru a důvěrnosti. Nový Jeruzalém je město, které neustále přijímá samo sebe i svůj život od Boha, jehož původní podstatou je žít v důvěrném vztahu s Ním, který přijímá a utěšuje. To je zásadní varování pro náboženské instituce v Jeruzalémě: pokud se nenechají neustále osvětlovat vztahem s Bohem, atrofují a stávají se nedobytnými pevnostmi uzavřenými před světem.
- Město, kde chrámem je velikonoční Beránek: Bůh nesídlí v budově oddělené exkluzivními hranicemi, ale ve vztahu.
Posedlost obsazováním prostorů a vlastnictvím se stala jedním z hlavních kritérií vztahů mezi náboženskými komunitami v Jeruzalémě a vyvolává rozdělení a násilí. Prostory a hranice je třeba chránit, aby se zachovala, a nikoli aby se potlačila svoboda každého jednotlivce. Potvrzujeme nutnost různých status quo, ale je třeba mít odvahu budovat nové modely vztahů, kde se společná víra v Boha stane příležitostí k setkání, a ne k vyloučení.
- Nový způsob pohledu ve světle velikonočního Beránka.
V novém Jeruzalémě je Bůh přítomen jako svítilna, která nám dává nové oči, abychom viděli život tam, kde je vše jen smrt a zkáza, a vždycky v druhém člověku – ať už je to chudý, cizinec či dokonce nepřítel – rozpoznávali bytost stvořenou k Božímu obrazu.
- Životní styl města s otevřenými branami a očištěnou pamětí
Bůh historii nevymazává, ale znovu ji vytváří na nových základech, v nichž každý může najít smysl své vlastní historie a svého poslání.
Násilí pramení z neschopnosti přečíst vlastní historii způsobem, který přináší vykoupení. Popírat historickou paměť druhého znamená vyloučení a otravuje vztahy. Je třeba očistit paměť, přehodnotit kategorie historie, a tedy i viny, spravedlnosti a odpuštění, abychom mohli vytvořit jinou budoucnost. Nejde o diplomatický, ale o duchovní proces, který nepopírá fakta minulosti, ale ověřuje jednoznačné narativy, které určují násilné volby současnosti. Odvaha odpustit je nejmocnějším lékem a nejautentičtějším svědectvím, které naše společenství může této Zemi nabídnout.
- Jeruzalém, společné srdce lidstva
Srdce světa je v Jeruzalémě, to, co se tam děje, se týká miliard věřících. Nepatří výlučně nikomu, ale je dědictvím lidstva. Je také úkolem mezinárodního společenství zajistit jeho univerzální poslání
- Posláním Jeruzaléma je uzdravit svět z jeho ran
Uzdravovat rány s mírností a odvahou odpuštění: to je vznešené poslání Jeruzaléma, kde jsou křesťané solí, světlem a kvasem ve společnostech, k nimž plně patří.
Je to zodpovědná volba, která odmítá lež jako systém a násilí jako metodu; je to životní styl možný pro všechny, kterým leží na srdci pozemský Jeruzalém.
Pastorační důsledky
Posláním jeruzalémské církve je být konkrétním vyjádřením nového Jeruzaléma.
Modlitba není prostředkem, ale srdcem a dechem osobního i společného života víry. Liturgie není souborem obřadů, ale samotným Kristovým působením, které formuje, uzdravuje a podporuje jeho církev. Je třeba podporovat nejen modlitby za mír, ale také liturgii hodin a společné pokání.
Ať jsou rodiny dílnami výchovy k soužití a úctě, kde lze dětem vyprávět o minulosti s bolestí a pravdou, ale bez předávání pocitů nenávisti a pomsty.
Křesťanské školy jsou jedním z největších darů, které církev této zemi dala.
Neměly by být pouze místy vzdělávání, ale skutečnými dílnami nové lidskosti. Jsou to prostory, kde se učíme žít společně, kde jinakost neděsí, ale obohacuje, a kde se setkání s druhým stává příležitostí k růstu, a nikoli ke střetu. Křesťanské školy procházejí finančními problémy a problémy souvisejícími s důsledky konfliktu, což ohrožuje křesťanský charakter našich vzdělávacích institucí. Budeme je i nadále bránit s odhodláním a mírností.
V našich nemocnicích se Židé, křesťané a muslimové rodí, jsou léčeni, trpí a někdy i umírají společně. Lékaři a zdravotní sestry různých vyznání pracují bok po boku. V těchto každodenních gestech se projevuje Boží láska a překonává rozdělení, které slova často nedokážou uzdravit. Úkol je dvojí: finančně je podporovat a dát o nich vědět jako o realitě, která již ukazuje, že je možná i jiná cesta.
- Kněží, věrný orientační bod pro společenství a řeholníky, vzory možného soužití
Navzdory osamělosti, únavě a někdy i nepochopení jsou kněží vždy v první linii a představují pevný, pozitivní a odvážný vzor i v těch nejtěžších situacích
Řeholníci a řeholnice jsou často skrytou, ale nezbytnou přítomností. V zemi poznamenané rozdělením představují vzory možného soužití a sdílení s lidmi; mám na mysli zejména ty, kteří pokračují ve službě svým společenstvím i tam, kde padají bomby.
Ve Svaté zemi není ekumenický dialog – nebo lépe řečeno konkrétní vztah mezi různými křesťanskými církvemi – volitelnou možností ani záležitostí vyhrazenou odborníkům: je to každodenní pastorační realita pro naše smíšené křesťanské rodiny a je to podstatná součást života naší církve. Nést kříž rozdělení mezi církvemi je součástí našeho poslání, a proto je důležité podporovat konkrétní příležitosti k vzájemnému poznání a mluvit jedním hlasem, protože prvním svědectvím je jednota mezi společenstvími.
- Mezináboženský dialog, životně důležitá nutnost
Mezináboženský dialog se nachází v obtížné situaci. Pro křesťany není jen životně důležitou nutností, ale samotnou podstatou bytí církví. Musí vystoupit ze zóny elit a zakořenit v každodenním životě – ve farnostech, školách, sociálních projektech –, aby se proměnil ve sdílenou praxi. Je třeba odvážit se odpuštění, ne abychom ospravedlnili zlo, ale aby se přerušil řetěz nenávisti
- Žádná spoluúčast na kultuře násilí
Odmítnutí násilí musí být úplné a viditelné, protože násilí nikdy není evangelní cestou. Je třeba zpytovat svědomí ohledně jazyka, jaký užíváme, vychovávat děti k rozlišování mezi oprávněnou kritikou a urážkou a být aktivními tvůrci soužití.
- Důvěra navzdory všemu, leč nezbytná, a přijetí, abychom se neopevnili na svých pozicích
Skepticismus paralyzuje. Důvěra není naivní optimismus, ale pramení z pevné víry, že Bůh neopouští své plán s dějinami. V praxi to znamená stát se nositeli umění setkání a jednoty.
Počínaje našimi společenstvími, která nejsou jakýmsi souostrovím, ale jedinou rodinou. Tváří v tvář pokušení opevnit se na svých pozicích, třeba i ze strachu, je zapotřebí si připomenout, že křesťanské svědomí není pevností, kterou je třeba bránit, ale pramenem živé vody, která plyne.
Jak to všechno lze dokázat?“ Odpověď je jednoduchá: nelze. Sami to nedokážeme. Ale nejsme sami. Ježíš na nás čeká v našich farnostech, v našich společenstvích víry, v našich církevních skupinách a hnutích. Konec konců tím, co nás podpírá, není naše síla, ale radost z evangelia. I my se chceme vrátit do každodennosti Jeruzaléma, jako učedníci po Nanebevstoupení.
Vraťme se do svého života s nadšením. Nosme v srdci Boží sen o jeho městě a dovolme, aby se tento sen krok za krokem, den za dnem, stal naším vlastním životem.
- jb -
