Komboniánské misionářky v Kongu spojily síly s těmi nejposlednějšími
Sestra Loreta Beccia, SMC – Yaoundé (Kamerun)
Sirotci, kteří zažili scény plné násilí – v Konžské demokratické republice žijí děti, které potřebují lásku, blízkost a někoho, kdo by jim pohledem i úsměvem sdělil, že „jsou pro něj důležité“. Tento cíl si klade středisko sv. Vavřince (Saint Lauren) v konžském Kisangani, které přijímá takové děti a provází je na cestě, jež by jim pomohla k tomu, aby se cítily dobře samy se sebou i vůči druhým.
Sestry z komunity postulátu komboniánských misionářek, zejména Španělka Francisca Sánchez s dlouhou misionářskou zkušeností v Konžské demokratické republice i Togu a Nicole Mboma Enzenze, Konžanka se zkušeností z Mosambiku, jsou v tomto středisku ustavičně přítomny a doprovázejí děti při různých činnostech. Pomáhá jim při tom pět postulantek pocházejících z Čadu a samotného Konga.
Založení střediska a jeho organizace
Centrum Saint Lauren založil 10. srpna 1999 dehoniánský kněz (člen kongregace Misionářů Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, pozn. překl.) Giovanni Pross, který takto chtěl zareagovat na důsledky války, jež tvrdě zasáhla Kisangani v letech 1996 až 1997. Od samého počátku střediska v něm pracovaly komboniánské misionářky. Centrum se člení do několika odvětví, která se zaměřují na školu, výchovu, péči o zdraví a hygienu, výživu, osobní pomoc a péči. V každém z nich součinně pracují dobrovolníci a zaměstnanci, kteří se každou sobotu scházejí, aby naplánovali další práci. Přijímané děti jsou rozdělovány do tří věkových skupin (nejmenší, středního věku a velké) a za každou tuto skupinu dnem i nocí zodpovídá jeden trvale přítomný dospělý člověk. Nejedná se o snadnou práci – počáteční přístup k dětem naopak vyžaduje značnou trpělivost a jemnost, aby bylo možné vyhovět potřebám hluboce traumatizovaných dětí, které byly opuštěny vlastními rodiči. Na druhé straně je zapotřebí pevnosti, aby se zabránilo tomu, že absence jasných opěrných bodů znehodnotí výchovné působení. „Mnohé děti zpočátku projevují násilí a jen stěží dodržují daná pravidla, proto je nezbytná rozhodnost, avšak zároveň je třeba laskavého jednání“, vysvětluje sestra Nicole, která ve středisku pracuje od roku 2024 a zodpovídá za sklad s oblečením, obuví a školními pomůckami.
Sestra Francisca pracuje ve středisku od roku 2021 a věnuje se lidské i intelektuální formaci dětí, k níž využívá rovněž výchovné filmy. Dále pečuje o liturgii a její hudební doprovod – založila proto pěvecký sbor, který působí též terapeuticky při léčbě dětských traumat. Poukažme v tomto ohledu na příběh malé Pauliny, která v důsledku těžkého traumatu oněměla. Díky sborovému zpěvu se jí postupně navrátila řeč a dnes je schopna slabikovat své jméno, což je pro všechny strany obrovský úspěch.
Příběhy o životě a znovuzrození
Mnohé z příběhů dětí, které prošly Centrem Saint Lauren, se řeholnicím nesmazatelně vryly do paměti. Kupříkladu vzpomínají na zhruba čtyřletého chlapce, kterého našly v pralese. Dlouhý pobyt o samotě mu způsobil vztahové a komunikační obtíže, avšak díky trvalé a láskyplné přítomnosti sester a vychovatelů postupně nabýval důvěry, začal mluvit a vyprávěl o tom, co prožil. Zapojení do mateřské školy pak ještě více podnítilo jeho rozvoj a proměnilo původně konfliktní vztahy ve zcela vyrovnané vazby. Sestra Nicole vzpomíná na jejich první setkání, které nebylo jednoduché – poté, co byla chlapci nucena vynadat, na ni týden nepromluvil. Nakonec sama učinila první krok a přistoupila k němu s úsměvem a laskavými slovy. Díky těmto drobným gestům svědčícím o blízkosti se rozplynula chlapcova počáteční nedůvěra a dnes, jak sestra Nicole vypráví, „jsme největší přátelé. Když mne zahlédne, běží mi vstříc, aby mne objal a vykládal mi o tom, co dělá a co se naučil ve škole“.
Také sestra Francisca vzpomíná na jeden příběh, který ji hluboce poznamenal. Týkal se sedmileté holčičky, která se narodila s deformitou dolních končetin a již sestry dovezly do konžského hlavního města Goma, aby se tam podrobila operaci, která by ji postavila na nohy. Po návratu do města Kisangani byla tato dívka přijata do pěstounské péče, navštívila sestry a požádala je, aby jí zprostředkovaly práci. Díky manuálním dovednostem, které se v Centru Saint Lauren naučila, tak svým výdělkem pomohla své pěstounské mamince při platbě školného. Podnikavost této dívenky silně sestry zasáhla a stala se konkrétním znamením toho, nakolik je možné vyrůst, když člověk pocítí, že ho někdo jiný přijímá, naslouchá mu a váží si ho.
Proměňující zkušenost
Postulantky z kongregace komboniánských misionářek poskytují důležitou službu v knihovně a pomáhají při školním vyučování. Vyprávějí o tom, že i ten nejmenší pokrok u dítěte, které se učí číst, může změnit den, který třeba nezačal právě dobře. Některé z nich zjistily, že když se cítí unavené, stačí věnovat se nějakému z dětí, aby se jim do srdce vlila nová síla. Všechny postulantky pak vnímají knihovnu jako místo, kde se děti nebojí požádat o pomoc, vyslechnutí a útěšná slova. Jak uzavírají, kdyby zakladatel jejich kongregace, Daniele Comboni, ještě žil, určitě by tyto děti neopomíjel, protože se přednostně věnoval nejmenším, opuštěným a těm, kteří jsou v dějinách poslední. Každé dnes přijaté dítě je totiž možností k tomu, aby zítra nastal mír.
