Francie: Ti, kdo žádají o katechumenát, již potkali Ježíše
Dorota Abdelmoula-Viet – Vatikán
O velikonoční noci přijalo v katedrále v Soissons křest téměř 40 lidí – mladých dospělých, neboť teenageři byli pokřtěni o den později, v neděli Vzkříšení. O této svaté noci se křestní svíce zapalovaly z velikonočních paškálů také v mnoha kostelech této severofrancouzské diecéze a v jiných částech země; dokonce i v malých obcích, kde se ještě nedávno mohlo zdát, že světlo víry zhasíná spolu s odcházející nejstarší generací.
Nevědí o sobě navzájem
„To je úžasné,“ říká před začátkem liturgie mladá žena, která se před půlnocí stane křesťankou. „Nechlubila jsem se svým známým, že se připravuji na křest, ale když jsem o tom nedávno začala mluvit, ukázalo se, že mnozí z nich dnes v noci také přijímají křest ve svých kostelech. Lidé, u kterých by mě top vůbec nenapadlo.“
Den předtím potkala mladá katechumenka ve frontě u pekaře lékaře, který ji nedávno provázel během těhotenství. „Dělám větší nákup, protože moje dvě dcery se v sobotu nechají pokřtít,“ vysvětluje poněkud dojatý muž a žena spontánně odpoví: „Já se zítra taky nechám pokřtít!“ Před zraky všech se obejmou.
Před liturgií mladá maminka letmo pohlédne na kočárek, ve kterém její manžel houpá jejich třetí dítě, které porodila teprve před měsícem. Ještě netuší, že během tříhodinové liturgie její manžel „zmešká“ právě okamžik křtu své ženy, protože se bude muset postarat o plačící dítě. On sám je katolík a stejně jako jeho žena Sara neskrývá dojetí.
„Dějiny spásy jsou vaším příběhem“
Gotická katedrála v Soissons, postavená na přelomu 12. a 13. století, byla svědkem mnoha událostí, které se – často bolestivě – zapsaly do dějin: středověkých konfliktů, francouzské revoluce a–v tomto regionu obzvláště kruté – první světové války. Současní obyvatelé města jsou přesvědčeni, že i to, co se nyní odehrává v jejích zdech, se zapíše do historie.
„Ještě nedávno, zejména v době pandemie, jsme si mysleli, že jsme ti poslední, co ‚zhasnou světlo‘,“ říká místní novinář zaměřený na církevní témata. „Další skandály, odchody, sekularizace. Takovéhle oživení jsme si nedokázali představit. Teď mám pocit, že jsem se ocitl ve společenství prvních křesťanů.“
A skutečně, chrám, jehož hlavní loď je jen o 15 m kratší než katedrála Notre-Dame v Paříži, je zaplněn k prasknutí. Většinou mladými lidmi. Kromě katechumenů je nejdojemnější početné zastoupení těch, kteří se v průběhu liturgie mění ze „zvědavých“ na „zaujaté“: nevědí, jak se chovat, staví se na špičky, aby viděli „ty vepředu“, šeptají si mezi sebou. Některé přilákal několikametrový sloup ohně, zapálený během liturgie světla na nádvoří chrámu, jiné křest někoho známého. Přišli na chvíli a zůstávají až do konce tříhodinové liturgie.
Snad nejsrozumitelnější částí liturgie je pro ně kázání, které farář z kněžské komunity sv. Martina, adresuje výhradně katechumenům. „Dějiny spásy jsou vaším příběhem,“ říká a postupně jim vysvětluje devět čtení z Písma svatého, která právě vyslechli.
Setkali se s Ježíšem, proto žádají o křest
Průzkumy říkají, že jedním z důvodů, proč ve Francii mládež a dospělí žádají o křest, je to, že nechtějí opakovat „chyby svých rodičů“ a hledají trvalé hodnoty, na nichž založí své životní rozhodnutí. Jsou i tací, kteří říkají, že spolu se smrtí prarodičů, kteří byli věřící, začali objevovat „duchovní touhy“.
Možná právě proto se obzvláště tíhnou k těm animátorům, s nimiž je dělí značný věkový rozdíl. Po skončení přípravy žádají, aby se stali jejich kmotry.
Tyto mezigenerační „tandemy víry“ připomínají prorockou vizi papeže Františka, kterou opakoval po celý svůj pontifikát: o spolupráci mládeže a starších lidí. „Jedni i druzí jsou nadějí národů. Starší přinášejí paměť a moudrost zkušeností, která nás vybízí, abychom nerozumně neopakovali stejné chyby z minulosti. Mladí nás vyzývají k probuzení a prohloubení naděje, protože v sobě nesou nové tendence lidstva a otevírají nás budoucnosti,“ napsal tehdy 76letý papež v Evangelii Gaudium.
„Všichni už potkali Ježíše. Proto prosí o křest a chtějí být součástí církve,“ říkají animátoři. Během mnoha měsíců příprav stihli své duchovní „svěřence“ nejen poznat, ale často si je i oblíbili. To, co je v pastoračních pokynech popsáno jako formační setkání, dostalo postupně podobu společných agapé, vzájemných návštěv a debat na ta nejobtížnější témata.
Křest – a co dál?
„Na začátek – setkání u nás doma. Zveme je na oběd, večeři, společně diskutujeme. To je jedna z proseb našich kněží,“ říká jedna z animátorek na otázku, co bude dál po velikonoční vigilie. Společná modlitba je samozřejmostí, protože mnoho katechumenů již měsíce pravidelně chodí na mše svaté a modlitbu chval.
Kněží a animátoři jsou však realisté; vědí, že se nebudou s každým pravidelně setkávat a že někteří časem přestanou odpovídat na zprávy a pozvánky. Proto se v pařížském regionu brzy uskuteční provinční synoda, kterou svolali biskupové právě kvůli přílivu novokřtěnců. „Dali jsme jim to nejcennější. A cítíme za ně odpovědnost,“ říká kněz z diecéze nedaleko Paříže, který má uložené kontakty na všechny, které v posledních letech pokřtil. „Když je delší dobu nevidím v kostele, vezmu telefon a napíšu: jak se máš? Nechceš se zastavit na kávu? Nechci je nechat samotné.“
Překlad - jb -
