Bamenda: Slzy, víra a společná prosba o pokoj
Hned na začátku arcibiskup Andrew Nkea Fuanya vystihl atmosféru okamžiku slovy plnými dojetí a víry. Přivítal papeže jako „posla míru“ a připomněl slova proroka Izaiáše. Neskrýval, že příchod Nástupce svatého Petra do regionu zasaženého konfliktem je pro věřící téměř neuvěřitelným darem: „Čím jsme si zasloužili, že k nám v naší malosti přichází Kristův zástupce?“
Jeho slova reflektují dramatickou realitu. Již réměř deset let zažívají anglicky mluvící regiony Kamerunu násilí: tisíce lidí byly vysídleny, děti roky nechodily do škol a duchovní byli pronásledováni a zabíjeni. „Země Bamendy je zalita krví našich dětí,“ řekl arcibiskup a neskrýval slzy bolesti.
Zástupců domorodých tradic hrdí na spolupráci s církví
Slovo vzali také zástupci tradičních společenských struktur. Fru Asaah Angwafor IV., domorodý král, připomněl, že to byli právě kmenoví náčelníci, kdo poskytli půdu pro stavbu prvních kostelů a škol. Z jeho slov zaznívala jak hrdost na spolupráci s katolickou církví, tak bolest způsobená občanskou válkou, v níž mnoho vůdců zahynulo a jejich domovy byly zničeny. „Věříme, že Tvá přítomnost přinese mír,“ řekl a vyjádřil tak naději celého lidu.
Společné utrpení dalo vykvést jednotě
Zástupce protestantských církví, Fonki Samuel Forba, poukázal na neobyčejný plod utrpení, kterým je jednota. „Pronásledování a utrpení neznají ani víru, ani rasu. Člověk ponořený do války potřebuje mír, bez ohledu na své vyznání.“ Společná zkušenost bolesti vedla ke spolupráci křesťanů a muslimů ve prospěch smíření.
Krize se nezměnila v náboženský konflikt
Stejně silně zazněl hlas muslimské komunity. Mohamad Abubakar připomněl konkrétní tragédie: útoky na mešity, vraždy dětí a pastevců, zničené životy celých rodin. „Děkujeme Bohu, že se tato krize nezměnila v náboženský konflikt,“ zdůraznil a požádal papeže: „Pomozte nám znovu získat mír.“
Svědectví unesené řeholnice
Nejdojemnějším momentem byla osobní svědectví. Řeholní sestra Carine Tangiri Mangu vyprávěla o svém únosu: tři dny v buši, bez jídla a spánku, tajné převozy uprostřed ozbrojenců. „To, co udržovalo naši naději, byl růženec,“ řekla. Její příběh se stal symbolem každodenního života mnoha zasvěcených osob, které navzdory nebezpečí nadále slouží chudým.
Zcela jinak znělo svědectví rodiny uprchlíků. Denis Salo hovořil o ztrátě domova, smrti blízkých a nuceném útěku: „Opustil jsem vše, co jsem měl: dům, hospodářství a zvířata.“ Dnes žije s rodinou ve skromných podmínkách a pracuje jako hlídač a zahradník. A přesto byla jeho slova plná vděčnosti: „Děkujeme ti, Svatý otče, že jsi přišel, abys nás potěšil.“
Znamení naděje
Všechny tyto hlasy: biskupa, krále, pastora, imáma, řeholnice a uprchlíků se spojily v jeden společný sbor: sbor bolesti, ale i naděje.
Svědectví, na která reagoval papež ve své promluvě, znovu ukázala, že navzdory náboženským a kulturním rozdílům existuje něco hlubšího: společná touha po pokojném soužití. Symbolicky ji mělo vyjádřit gesto papeže Lva XIV., když na závěr setkání společně se zástupci jiných náboženství vypustil sedm bílých holubic – symbol míru.
- jb -
