Arcibiskup David: O lesku a bídě Monaka
Stačí seškrábnout blyštivé pozlátko a zjistíme, že jsme všichni stejně křehcí. Neukonejší nás pomalé houpání jachty, ani opojení exkluzivního večírku – jak se nabízí v klasických klišé o životě v Monackém knížectví –, jsme poháněni otázkami, „které zasahují o to hlouběji, že život se zdá, alespoň navenek, snazší“. Monacký arcibiskup Dominique-Marie David, o tom mluvil v rozhovoru o nadcházející apoštolské cestě do Monaka, po Vatikánu druhém nejmenším státu světa, kterou papež podnikne 28. března.
Pane arcibiskupe, jedním z aspektů Monaka, který je často opomíjen, je jeho výrazně multikulturní dimenze. Co může sdělit univerzální církvi u příležitosti návštěvy papeže Lva XIV.?
Jednou z věcí, která mě nejvíce překvapila, když jsem před šesti lety přišel do Monaka jako arcibiskup, je to, že v tak malém státě – o rozloze pouhých dvou čtverečních kilometrů – vedle sebe existují velmi odlišné reality. V Monaku je zastoupeno téměř 150 národností: v jistém smyslu je v tomto malém prostoru přítomen celý velký svět. Často se o Monaku vytváří poněkud karikaturní obraz, je vnímáno pouze jako město luxusu. Ve skutečnosti však jeho bohatství pramení z velké rozmanitosti a také z určité sociální promíšenosti. Mnoho lidí totiž v Monaku pracuje, aniž by tam nutně bydlelo. To vše přispívá k bohatství naší země i církve. Proto se domnívám, že i pro papeže může mít návštěva tak malé země významný smysl: koneckonců obrací se k celému světu. Jeho posláním je šířit evangelium, posilovat ve víře a šířit poselství pokoje a důstojnosti člověka. Je tedy pravděpodobné, že ozvěna takové návštěvy přesáhne hranice našeho malého státu.
Monako je často vnímáno jako symbol bohatství. Jaké formy chudoby zůstávají neviditelné?
Chudoba má mnoho podob a je často velmi hluboká. Sám jsem si to uvědomil v posledních letech, také díky těm, kteří mi pomohli poznat realitu Monaka za hranicemi stereotypů a obrazů šířených médii. Existuje především materiální chudoba, někdy velmi skrytá a těžko viditelná. V okolí knížectví žije mnoho lidí, kteří zde pracují a přispívají k životu země, a nacházejí v obtížných podmínkách, zejména pokud jde o bydlení nebo životní náklady. Mnohé organizace, i v rámci diecéze, se těmito situacemi zabývají. Vedle materiálních obtíží však existují i jiné formy chudoby: osamělost a krize smyslu života. Když člověk disponuje určitým blahobytem a nemá velké materiální starosti, vynořují se jiné otázky: Jaký smysl dát vlastní existenci? Není vzácné potkat lidi, kteří trpí osamělostí. Vidíme také rodiče, kteří jsou zmatení, pokud jde o výchovu dětí, rozchody a rodinná dramata, která zasahují o to více, že život se zdá, alespoň navenek, snazší. Proto je naším úkolem zůstat vnímaví k těmto skrytým formám chudoby, starat se jeden o druhého a umět rozpoznat situace zranitelnosti, které, i když nejsou vždy viditelné, jsou skutečné a někdy velmi bolestivé.
Mění se v kontextu, kde se zdá být blahobyt normou, způsob, jakým církev vnímá a řeší chudobu?
Solidarita naštěstí nechybí. V Monaku působí velmi aktivní organizace, jako je Caritas Monaco, Společnost svatého Vincence z Pauly, Mariina Legie a další církevní či občanská sdružení, která se starají o děti v nouzi, zranitelné rodiny, seniory a nemocné. Tato pozornost se odráží i v činnosti církve. Jde o to, starat se jeden o druhého a neomezovat se pouze na život v zemi, která nabízí dobrou kvalitu života a jistou bezpečnost. Naším posláním zde v Monaku je věnovat lidem ještě větší pozornost a nevynechat žádnou příležitost k svědectví o evangeliu těm, kteří se ocitají v nouzi.
Zažil jste případy, kdy ti, kdo mají mnoho, duchovně čerpají od těch, kdo mají málo?
Když církev promlouvá – ve farnostech, v hnutích nebo prostřednictvím biskupa – nevybírá si své publikum. V některých důležitých momentech života máme také možnost oslovit všechny. Je těžké změřit plody slova, kázání nebo svědectví. To byste se museli ptát těch, kdo poslouchají. Není však vzácné dostávat zpětnou vazbu, která ukazuje, jak některá poselství s odstupem času zasáhla lidská srdce. Náš cíl je nezůstávat na povrchu, ale dotknout se člověka v hloubi. Bez ohledu na různé role je podstatné, aby se lidské srdce otevřelo slovu, které je schopné probudit, obrátit a nasměrovat život k druhým. Nemůžeme vždycky hned vidět výsledky, ale víme, že mnozí naslouchají a že se postupně může otevřít cesta. Je to zřejmé také na rostoucím počtu lidí, kteří žádají o křest nebo si přejí obnovit vztah s církví.
Stává se vám někdy, že lidem říkáte věci, které od biskupa nečekají?
Jak je známo, katolické náboženství je zde státním náboženstvím. Mnozí proto očekávají, že biskup a církev budou hovořit především o duchovní zkušenosti a přijetí víry. Nicméně, zejména u příležitosti státního svátku nebo jiných významných událostí, se snažím také připomínat, že katolická víra není pouze kulturní identita nebo historické dědictví. Je to také odpovědnost, která ovlivňuje náš způsob života, naše rozhodnutí a naše rozlišování. Pro některé to může být nový pohled: nestačí jen říkat, že jsme katolíci, ani být na to hrdí. Je třeba také přijmout důsledky toho, jak se díváme na svět, na druhé – zejména na ty nejchudší – a jak koherentně žijeme svůj život. Pokud je někdo překvapen, je to pravděpodobně právě kvůli tomu: víra s sebou nese důsledky a vyžaduje skutečnou koherentnost života, jak o tom mluví evangelium.
Kdybyste měl shrnout poslání církve v Monaku, jakou evangelní perikopu byste vybral?
Napadají mě dvě evangelní obrazy. První je obraz ztracené ovce: mobilizovat všechny síly – kněze, laiky, farnosti a hnutí –, aby Radostná zpráva dosáhla i k těm, kdo se zdají být nejvzdálenější, kdo jsou nebo nejméně očekávanými adresáty evangelního poselství. Druhým je epizoda se Zacheem. Ježíš se rozhodl vstoupit do domu člověka, který neměl příliš dobrou pověst, i když byl bohatý a společensky významný. Udělal to jednoduše proto, aby mu pomohl objevit krásu a radost evangelia. Skrze blízkost a přátelství mu odhalil, že Boží království je již přítomné a vstupuje do jeho života a srdce. Věřím tedy, že příjezd papeže bude velkou milostí.
Připravil Edoardo Giribaldi, překlad a redakční úpravy - jb -
