Misionářky a misionáři Identes podporují nové generace na bolivijském venkově
Eleanna Guglielmi
Misie San Miguelito v bolivijské Čikitánii je dcerou jezuitských redukcí, ve kterých se snoubily víra, umění a hudba. Vznikla roku 1998, když se Misionářky a Misionáři Identes ujaly opuštěné budovy bývalého internátu založeného na počátku šedesátých let pro děti ze zemědělských rodin. Internát se změnil v „klášterní město“, které po desítky let vychovávalo stovky mladých lidí v technických i humanistických oborech. Zrodil se zde mládežnický orchestr, který uchovává odkaz čikitánské hudby, fotbalová škola a putovní družina, propojující rozlehlé území. Institut trvalého vzdělávání rovněž poskytuje univerzitní stipendia, podporuje projekty na ochranu místního pralesa a tradičního léčitelství. Jedná se o misii propojenou se všestranným lidským rozvojem, v němž se svatost poměřuje drobnými kroky všedního dne.
Důstojnost začíná od školních lavic
Jak vypráví misionářka Identes Amy Barillová, „mnohé děti přicházejí do školy, aniž by uměly číst nebo psát. Pro tyto děti tak družina není nějaký luxus, nýbrž stává se otázkou důstojnosti, protože zde dostávají možnost, aby dosáhly úrovně svých vrstevníků. Mnohé z dětí ve věku pěti až třinácti let totiž vykazuje závažné nedostatky ve čtení a matematice – jejich zpoždění ve výuce často zavinila špatná výživa, či nedostatek podnětů a podpory v rodině. Během dospívání takové děti předčasně opouštějí školní docházku. Tento jev nadále umocňuje chudoba, domácí násilí a dětská práce. Výuka v malotřídkách, chybějící zdroje a absence pedagogických strategií ještě více vyhrocují již existující propastné rozdíly mezi dětmi, žijícími ve vesničkách, roztroušených mezi zemědělskými pozemky ohroženými suchem a osázených zranitelnými monokulturami, což zhoršuje již beztak tvrdý každodenní život.
Když se víra stává řemeslem a chlebem
„Naším snem bylo doprovázení nových generací tak, aby neztratily kořeny své identity“, vypráví Deisy Choque. Hudební škola „Coro y Orquesta San Miguelito“ sdružuje pětatřicet dětí a dospívajích ze šesti vesnic. Housle, kytary a violoncella se zde stávají nástroji osobního růstu i kulturní příslušnosti. Jak říká Maria Laura, jedna ze žaček hudební školy, „violoncello mi pomohlo vyrůst. Nyní sním o tom, že půjdu na univerzitu“. Kromě hudby pěstují děti díky misionářům také sport – do fotbalové školy jich dochází asi dvě stě padesát, přičemž sport se zde stává příležitostí k tomu, jak se učit kázni a vyhýbat se společenským rizikům. „Na hřišti se učíme úctě a přátelství – je pro nás druhou rodinou“, potvrzuje Milos.
V rámci institutu trvalého vzděláváním poskytují misionářky a misionáři možnost účasti na kurzech řemeslné výroby, udržitelného zemědělství a tradičního lékařství, se zvláštním zřetelem na samostatné postavení žen. „Svatost pro nás znamená také chléb, školu a důstojnost“, vyzdvihuje Deisy Choque. „Víra se nehlásá pouze slovy, ale tehdy, když má rodina co jíst a děti mají sílu k dalšímu studiu“, dodává Jean Djeling.
Kořeny, které mají budoucnost
Do Čikitánie se vtiskla paměť jezuitských misií, které od sedmnáctého století přispěly ke zrodu původní a odolávající kultury, jejímuž komunitnímu životu udávají rytmus procesí, zpěvy a patronátní svátky. „Součástí naší víry je ochrana našeho kraje“, zdůrazňuje Milos. „Čikitánský prales pro nás, kteří jej obýváme, není pouze přírodou, ale pamětí, kulturou a životem“. Misionáři tudíž podporují také uchování tohoto pralesa, výchovu k péči o životní prostředí a návratu k tradičnímu léčitelství, stejně jako udržitelné zemědělství. Zároveň se zasazují o digitální komunikaci, aby upozornili na svou práci v San Miguelito a získali podporu ze strany univerzit, dobrovolníků i dárců.
Svatost jako sdílený osud
„Svatost není vzdálený ideál, nýbrž každodenní možnost, zrcadlící se ve studiu, práci a společném životě“, poukazují Amy a Deisy. Misijní práce neobohacuje jen místní společenství, ale také misionáře, kteří se jim věnují. „Pokaždé, když nějaký mladý člověk z Čikitánie obdrží univerzitní stipendium, prožíváme to tak, jako kdyby se na univerzitu dostalo celé místní společenství“, dodává Jean. „Nesnažíme se vychovávat pouze jedince – investujeme do kolektnivní budoucnosti“.
O každodenní překážky nicméně není nouze – patří mezi ně značné vzdálenosti mezi jednotlivými komunitami, nedostatek kněží, vysoké náklady na pohonné hmoty či chybějící základní služby. „Často nedokážeme svážet děti do San Miguelito a sami se vydáváme do jejich vesnic“, vysvětlují misionáři. Přesto však upírají svůj pohled stále vpřed: „Skrze víru, úsilí a solidaritu se i takováto odlehlá krajina může stát zdrojem budoucnosti“.
