Sestra Jana Pavla vyučuje výtvarnou výchovu v dětském klubu „Péče“, který vincentky vedou ve městě Nižnij Tagil

Církev

Misie sester vincentek v Rusku přináší soucit tamním dětem

Misie sester vincentek v Rusku nabízí tiché svědectví svým sdílením naděje a místa, kde mohou lidé nalézt útočiště. Tyto plody zde přináší Misijní společnost a Kongregace dcer křesťanské lásky sv. Vincence de Paul.

Sr. Christine Masivo, CPS, a sr. Jana-Pavla Halčinová, DC

Otcové vincentini přijeli do Ruska a Nižného Tagilu roku 1997, aby sloužili v tomto místě, kde pouhá menšina obyvatelstva byla křesťanská. To, co začalo jako reakce na situaci hladovějících dětí, se stalo dlouholetou službou, prokazující soucit místním lidem.

Sestra Antonia Lednická DC, dcera křesťanské lásky sv. Vincence de Paul, pochází ze Slovenska, je třicet let řeholnicí a třiadvacet let sloužila v Rusku. Jak vypráví, „otce Tomaže Mavriče, CM, jednoho z průkopníků této misie, přivedla k pohnutí těžká situace místních dětí, které se toulaly po ulicích, měly hlad, trpěly zimou a byly všemi zapomenuty. Chtěl se o ně postarat, a proto hovořil o této situaci s tamními farníky a poté s ředitelkou školy č. 41 Natalií Petrovnou, aby zahájil spolupráci mezi katolickou farností a touto státní školou“.

Otcové vincentini začali s dodávkami teplého oběda dětem, čímž vznikl akční program založený na víře a lásce. Farníci a kněží jednoduše platili oběd ve školní jídelně padesáti až osmdesáti dětem, protože jejich rodiny si ho nemohly dovolit zaplatit.

Dcery křesťanské lásky v Rusku

„Otec Tomaž poté požádal sestry, aby zahájily službu v Rusku“, pokračuje sestra Antonia. „Sestry ze Slovenska přijely v roce 2000 a založily dětský klub, který se stal útočištěm, školní učebnou i druhým domovem pro stovky místních dětí. Začínal jedním týdenním setkáním, kdežto dnes v něm sestry slouží pět dní v týdnu“.

„Služeb klubu využilo více než 1500 dětí“, podotýká sestra Antonia. „Pro některé se jednalo o jediný rok, pro jiné o celý čas školní docházky“. Posláním tohoto klubu je přinášet lásku, vyrovnanost a vedení dětem, které je postrádaly. „Mnohé z těchto dětí nebyly věřící. Postupně jsme pomáhaly jak pravoslavným, tak muslimům – to však nebyl problém. Naší povinností bylo ukázat jim, že je někdo miluje“, vysvětluje sestra Antonia.

Sestra Alžběta v nemocnici předává léky pacientům trpícím tuberkulózou

Ulyanino svědectví

Čtyřiatřicetiletá Ulyana, která navštěvovala dětský klub, dosvědčuje péči, které se jí dostalo od vincentinských sester a otců. „Mám krásné vzpomínky na dětství. Společně jsme chodili sáňkovat nebo na různé výlety. Bylo to zábavné, cítila jsem přijetí a pocit rodiny. Byla jsem nanejvýš šťastná“, vypráví. „Pocházím z nefunkční rodiny, nikdo mne nenaučil laskavosti a lásce, ale klub mi pomohl v lidském růstu. Utvářel mou kreativitu a nadání, takže dnes pracuji jako designérka a jsem dětskému klubu vděčná“.

Širší poslání

Dcery křesťanské lásky v Nižném Tagilu slouží rovněž bezdomovcům, denně navštěvují místní útulky a pomáhají tam s hygienou. Podílejí se také na přestavbě budov, ve kterých bezdomovci žijí. Řeholnice slouží rovněž ve státní nemocnici, kde se léčí pacienti s tuberkulózou. „Mnozí tuberkulózní pacienti jsou bezdomovci a přicházejí do nemocnice bez dokladů“, vysvětlila sestra Antonia. „Pomáháme jim, aby získali platné doklady, a měli tak nárok na sociální dávky, anebo se po propuštění z léčby mohli přestěhovat do různých zařízení následné péče“. Sestry používají komunitní automobil, aby dovážely tyto pacienty do úřadů, a hradí veškeré náklady. Jednou měsíčně přinášejí potraviny do ordinace, kam tuberkulózní pacienti docházejí, aby je tak povzbudily k pravidelným lékařským prohlídkám. Vincentky se také věnují pastorační službě v místní farnosti, vedou katecheze a několikrát do roka pořádají pro farníky různá setkání ve sváteční dny a při dalších příležitostech.

Podpora v těžkých časech

Dobročinné programy Dcer křesťanské lásky si žádají zdroje, které řeholnice získávají prostřednictvím Slovenské provincie a skrze každoroční sbírku nazvanou „Taška sv. Vincenta“, která probíhá mezi místním obyvatelstvem. „Lidé jsou velmi štědří, protože vědí, že potraviny budou použity pro chudé“, prohlásila sestra Antonia s vděčným úsměvem. Řeholnice zároveň připravují představení k různým příležitostem, jako jsou Vánoce, Velikonoce nebo Den seniorů.

Sestra Vojtěcha a sestra Michaela s bezdomovci

Komunita v Omsku

Biskup novosibirské diecéze, jezuita Joseph Werth, pozval sestry do města Omsk v roce 2010. V tomto sibiřském městě řeholnice pracují ve dvou farnostech, vyučují děti i dospělé katechismu, slouží bezdomovcům a nemocným s tuberkulózou prostřednictvím omské Charity a poskytují duchovní péči charitním zaměstnancům, rodinám a dětem.

„Společně s místním knězem dojíždíme do okolních farností, které jsou od sebe někdy vzdálené i více než sto kilometrů“, zdůrazňuje sestra Antonia.

Sestra Vojtěcha rozdává oběd bezdomovcům

Radosti a strasti

Sestra Antonia se zamýšlí nad důsledky ostrých bojů i tichou nadějí pociťovanou v místním společenství, kde jako trvalé výzvy přetrvávají strach, chudoba a rodinné obtíže. Vzhledem k malému počtu katolíků znají sestry každého osobně a těší je, když vidí vyrůstat další generace – potomky těch, kterým kdysi poskytly službu. Misie sester vincentek v Rusku už více než dvacet let tkví v drobných skutcích lásky a misijní přítomnosti vnuknuté Boží láskou.